Izrael počtvrté - a zase je všechno jinak - malý okružní výlet.
Judská poušť
 Jednou z mála věcí, kterou jsme při této cestě do Izraele vnímali negativně, byla postupující "civilizace" a komercializace. Silnice klesající z Jeruzaléma k Mrtvému moři nebyla ani dříve špatná - široká asfaltka vinoucí se mezi skalami a pahorky Judské pouště. Nyní se ale dokončuje její vylepšení do podoby čtyřproudé dálnice sevřené mezi svodidly, což s sebou přináší znemožnění zastávek a odbočování na malé prašné cesty a hlavně: tímto zásahem bylo zrušeno odpočívadlo a tudíž navozena zkáza malé "hospody" U milosrdného Samaritána (Good Samaritan Inn), která sice nebyla nic bižuterního, ale měla své kouzlo…
Odbočka na úzkou silnici do Judské pouště, směřující podél vádí Kelt, však naštěstí zrušena nebyla. Po létech jsme se opět jednou vydali touto cestou a shledali, že výhledy do vyprahlé zvlněné krajiny jsou stále tak úchvatné jako dříve a Kláštěr Sv. Jiří dosud stojí, či spíše balancuje na svém místě…
Jericho.
Ta úzká asfaltka dříve vedla až do Jericha a byla to také přístupová cesta, kterou jsme s Jirkou tehdy roku 1998 do tohoto palestinského města s velkými obavami vjeli. Tentokrát jsme zjistili, že je asfaltka neprůjezdná, ale příjezd do Jericha byl možný o několik kilometrů níže, z hlavní křižovatky u severního cípu Mrtvého moře (opět na rozdíl od roku 2002, kdy byla silnice přehrazena protitankovými zátarasy). V eurofii z přátelské atmosféry, kterou jsme konstatovali v Jeruzalémě, jsme se nerozpakovali do Jericha odbočit. Hraniční kontrola proběhla bez komplikací a my jsme se ocitli v místech, o kterých jsme se domnívali, že je možná už nikdy neuvidíme - znovu jsme navštívili rozvaliny Hishamského paláce (opět jsme tu byli jedinými návštěvníky), znovu a lépe jsme si vyfotili zdejší proslulou mozaiku s gazelami a znovu jsem měla problémy při prostrkování hlavy mříží, abych se s fotoaparátem dostala do správného úhlu nad mozaiku (otvor v mříži se nezmenšil a má lebka nepoporostla, takže to zase jednou vyšlo…). V Jerichu jsme se tentokrát cítili opravdu dobře a bezpečně, a tak jsme nechvátali a pojedli v jedné zdejší restauraci faláfel a kebaby.
Podél Mrtvého moře.
Zbytek tohoto dílčího výletu byl úspěšný už jen střídavě… Hezky jsme se pokoupali v Mrtvém moři ve středisku Mineral (silnice vede podél pobřeží dlouhé desítky kilometrů, ale koupat se lze pouze na několika vyhrazených koupalištích, a to z jednoho prostého důvodu: velmi slaná voda je tak agresivní - zejména vůči sliznicím, že je nezbytné okamžitě po koupeli se vysprchovat v "normální" vodě) a podařilo se mi vyfotit zdejší pověstné "kozorožce", což se mi při dřívějších cestách z takové blízkosti nepoštěstilo.
Zato jsme ale naprosto ostudně prošvihli výlet na Masadu. Kdo by tušil, že v zimním období je poslední jízda lanovky nahoru ve tři odpoledne a v pátek se to zkracuje ještě o hodinu, takže když jsme sem přijeli krátce po čtrnácté hodině, měli jsme smůlu - dejte si na to tedy při plánování svého výletu pozor…
Nu, na Masadě jsme byli už dvakrát, tak nás to tolik nemrzelo, a rozhodli jsme se pro návrat do Jeruzaléma obloučkem přes Hebron a Betlém, tudíž "echt palestinská území".
Dostali jsme se toho dne již podruhé k hraničnímu přechodu - na rozdíl od závory balancující na několika zrezivělých barelech plných kamení u Jericha, zde byla soustava moderních budov s parkovišti a odstavnými pruhy. Svým počínáním jsme nevzbudili žádnou větší pozornost a bez problému jsme se dostali na druhou stranu - nutno podotknout, že provoz zde byl na absolutní nule a my byli jediné auto, které hranice překračovalo… Po zhruba dvaceti kilometrech jízdy kopcovitou krajinou jsme byli nuceni zastavit, protože další cestu znemožňoval zhruba dvoumetrový val zeminy buldozerem nahrnuté napříč asfaltkou. Přesvědčili jsme se znovu podle mapy, že jedeme správně, po červené státní silnici, po níž jsme projížděli před deseti lety. Nezbylo nám, než se otočit a jet zpět - dali jsme se první odbočkou do kopců v domnění, že zátaras nějak objedeme. Ocitli jsme se však v jakési izraelské vojenské posádce, kde sice všichni mluvili jen hebrejsky, ale nebylo zapotřebí angličtiny, abychom vnímali jejich údiv nad tím, kde jsme se tu vzali, a abychom pochopili, že máme jet hezky rychle zpět na hranice a pryč odtud.
Takže jsme zase jednou na izraelském hraničním přechodu vzbudili pozornost svými odjezdy a návraty (viz epizoda přejezdu do Jordánska přes Allenby bridge v roce 1998). Tentokrát jsme si ale řekli, že nám jsou dlužni vysvětlení, a začali jsme se cíleně vyptávat, jak je to s otázkou bezpečnosti přejezdu touto cestou do Jeruzaléma. Museli jsme si chvíli počkat na anglicky hovořící uniformovanou dívku, která nám sdělila, že je pro nás na této trase velmi nebezpečno a pro návrat do Jeruzaléma máme zvolit okliku přes izraelské území. Už jsme tedy nerýpali v tom, proč nás oním nedoporučeným směrem před chvílí bez jediného mrknutí okem pustili, a vydali jsme se na potupný návrat po dálnici vedoucí mezi Beer Shevou a Tel Avivem.
Sever Izraele
Cestování severním Izraelem, jehož krajina se - na rozdíl od vyprahlé Negevské pouště na jihu - více blíží tomu, na co jsme u nás zvyklí, je pro Evropana poněkud méně "exotické". To však nic nemění na věci, že je zde mnoho míst, která stojí za návštěvu i pro cestovatele "s různým vkusem".
Zmíním jenom ty lokality, které jsme tentokrát stihli:
Antický Bet Shean - hojně navštěvovaná archeologická lokalita, rozvaliny jednoho z měst tzv. dekapole, což bylo deset vybraných metropolí nezávislých na cetrální římské moci, a tudíž měst bohatých a hrdých. Zásadní ránu Bet Sheanu, lépe řečeno Skythopoli, což byl jeho tehdejší název, přineslo ničivé zemětřesení v roce 749. Archeologové ponechali část vykopávek v takovém stavu, jak město vypadalo po zemětřesení, tj. rozlámané sloupy napříč ulicí, zborcené oblouky, deformované dláždění.
Genezaretské jezero, jezero Tiberias, neboli Galilejské moře, bylo možné bez problémů objet autem kolem dokola, byť se člověk pohyboval již velmi blízko Golanských výšin - nakonec jsme vyjeli i na ně: nahoru do kopce a zase z kopce k Hamat Gader - koupališti vedle krokodýlí farmy. Nekoupali jsme se tu, protože chtěli velké vstupné a my také neměli času nazbyt - a nakonec jeden neví, kudy všudy může takový krokodýl proklouznout, že?
Zefat - "mystické město v horách" jsme tentokráte navštívili teprve podruhé. Při naší první cestě sem, v roce 1998, jsme Zefat shledali poněkud smutným, šedým, ospalým a pro nezasvěcence jaksi nudným hnízdem. Všude bylo zavřeno a ulice byly pusté - schválně jsem se dívala do cestovního deníku, abych si ověřila, zda jsme se tu neocitli v sobotu, o šábesu, což by absenci ruchu v ulicích vysvětlovalo, ale byli jsme tu v úterý… No, tentokrát byl Zefat velmi živý, pravda, malinko víc komerční, než bychom si třeba představovali, ale krámky byly vcelku vkusné, milé a jejich koridor nás neomylně zavedl k vyhlášené synagoze Joseph Caro, která byla otevřená, i pro jinověrce přístupná a smělo se tu fotografovat! - inu, co víc si přát?
Akko - v jistém ohledu pravý opak kabalistického Zefatu - strategický středomořský přístav, o který se v průběhu dějin přetahovali muslimové a křesťané zastoupení křižáky, je nyní již dlouhodobě jednoznačně muslimsky orientovaný. Během minulé návštěvy zde také "jakoby chcípl pes" a tentokrát jsme též konstatovali jeho "vzkříšení" - bazar jen kypěl zbožím a obchodním ruchem, v přístavu bylo živo, restaurace a kavárny lákaly kolemjdoucí na mediteránní pochoutky…
A poslední zastávka byla v Cesarei, kde jsme tak akorát stihli západ slunce u antického akvaduktu - a padla tma a už se nedalo fotit - a byl konec legrace - odlet ráno v šest… shalom.
|
