Jaffa a cesta domů s olivou.
 Jaffa, onen starý arabský přístav je nyní doslova obklopen moderními budovami Tel Avivu a stal se tak historickým centrem této nové izraelské metropole. Jaffa má velmi starou historii - archeologické nálezy dokládají existenci tohoto přístavního města již někdy kolem roku 2000 před Kristem. Je prokázáno, že přes Jaffu přicházelo z Libanonu do Jeruzaléma cedrové dřevo, které král Šalamoun používal při stavbě prvního chrámu. Méně je prokázáno, že se z Jaffy vydal na útěk prorok Jonáš, známý svou lapálií s velrybou, a již vůbec není jisté, zda tu skutečně byla připoutána ke skále Andromeda, jak udává řecká mytologie. I přes tyto ´nesrovnalosti´ se nám Jaffa velice líbila
Staré přístavní městečko bylo v posledních letech velkolepě rekonstruováno a stalo se tak se svými malebnými zákoutími, úzkými uličkami a krásnými parky výletním cílem nejen pro obyvatele Tel Avivu, ale i pro cizí turisty. Pojedli jsme zde v malé restauraci a objednali si blízkovýchodní specialitu - humus, vysloveno ´chumus´. Je to kaše jejímž základem je luštěnina podobná hrachu - její český název je cizrna, rozetřená s olivovým olejem, sezamovou omáčkou, solí, citronem a česnekem. Nutno podotknout, že vzhled této hmoty není příliš vábný a její špinavě hnědá barva by mohla vzbuzovat různé asociace. Pokud jde o chuť, ta je závislá na osobě kuchaře. Alespoň nám se to tak zdálo. Dali jsme si humus dvakrát v různých městech. Jednou nám velmi chutnal a podruhé byl téměř nepoživatelný. Inu jiný kraj, jiný humus ...
Z jaffského pahorku je výhled na rozlehlý moderní Tel Aviv.
Z Jaffy jsme před odjezdem na letiště ještě chvátali splnit poslední úkol, který jsme si v Izraeli předsevzali. Krátce po příletu jsme si poblíž městečka Lod vyhlédli zahradnictví. Chtěli jsme si odvézt něco na památku do naší zahrady a jelikož nejsme příznivci pokoutního vyrýpávání sazenic v parcích, byli jsme rádi, že jsme objevili zahradnictví nedaleko od letiště. Již předem jsme byli rozhodnuti odvézt si domů malou sazeničku olivy. V zahradnictví se nás ujala velmi milá paní, která však nemluvila anglicky. Zde bych zdůraznila, že to byla výjimka, neboť v Izraeli se anglicky domluvíte prakticky s každým. Slovo ´oliva´ je patrně podobné i v hebrejštině, protože ihned dala najevo, že nám rozumí, a vedla nás kamsi dozadu, kde byly mezi všemi možnými druhy stromků i dvě olivy. Nebyly to však drobné sazeničky, ale téměř metrové vzrostlé stromky zasazené v mohutném balu v černém igelitu. "Tak to nemáme šanci dostat do letadla," řekl Jirka a posunčinou se dotazoval, zda nemají menší. Neměli. "Já bych ji koupila, je tak krásná." "A kam to chceš dát ? Do kufru se to nevejde a jinam to schovat nemůžeš." "Alespoň to zkusíme. Třeba celníky umluvíme, aby nám ji povolili vézt. V nejhorším ji necháme na letišti a přijdeme o třicet šekelů," přemlouvala jsem. "No počkej, a co s ní doma. Nezmrzne nám na zahradě ?" stále vymýšlel nějaké potíže Jirka. Začala jsem tedy paní zahradnici pantomimicky přehrávat scénku, jak oliva letí letadlem na sever a jak je jí zima. Všichni jsme se dobře pobavili, ale k ničemu to nevedlo. Paní zavolala kolegyni. Ta sice mluvila anglicky, ale nebyla schopná nám zodpovědět otázku, zda oliva přečká patnáctistupňové mrazy. Řekla, že na to musí přijít Šlomo. Přišel Šlomo, patrně vrchní šéf přes olivy, a pravil, že to nebude problém, že oliva vydrží i silný mráz. Odpověděl nám, co jsme chtěli slyšet, a tak již nic nebránilo nákupu. (Teprve po návratu domů jsme se v botanické zahradě dozvěděli, že oliva nepřežije teploty nižší než minus pět a že ji tedy musíme mít v květináči a na zimu schovávat. Inu, Šlomo byl spíš obchodník, než zahradník, a dobře si spočítal, že nás už asi v životě neuvidí. )
Na letišti jsme na vozík naložili kupu svých zavazadel a úplně nahoře jim vévodila oliva. Trčela ze svého obalu jako stožár, takže jsme byli všechno jiné, jenom ne nenápadní. "To už se tedy těším, jak po nás skočí Mossad," pronesl škodolibě Jirka. "Kořenový bal od olivy by byl ideálním úkrytem pro pašování čehokoliv." Snažila jsem se tvářit znuděně a působit dojmem, že podobné artikly převážím běžně. Procházeli jsme jednotlivými kontrolami kupodivu hladce a na otázky: "Co to je ?!" jsme odpovídali: "No přece oliva, nevidíte ?" tónem, který se pozastavoval nad tím, jak může někdo vůbec klást tak hloupou otázku. Vždyť přeprava oliv v kabině letadla na lince Tel Aviv - Praha je zcela běžná ! Po našich zkušenostech s bezpečnostními ´výslechy´ při příletu i při odletu bylo skutečně zarážející, že nikdo nic nenamítal. Nakonec nám milou olivu protáhli rentgenem a bylo možno nastoupit do letadla. Ale kam s ní ? V zavazadlovém prostoru nad hlavami pasažérů by se zlomila a pod sedadlo se nevešla. Požádala jsem tedy mladého stewarda, aby se mi o ni postaral a vážně jsem ho nabádala, aby o ni dobře pečoval. Stalo se tak a oliva strávila příjemný let v koutě v kuchyňce. V Praze mi steward olivu předával zpět a velmi nás udivila a potěšila slova, která k nám obřadně pronášel. Říkal, že je jako občan Státu Izrael nesmírně polichocen, že si vezeme takovouto památku z jeho země a že je pln radosti při představě, jak izraelská oliva poroste v české zahradě. Řekli jsme si, že takhle by to asi mezi lidmi mělo být... Shalom.
|
