úvod o nás Reportáže Cestografie Knihy Napište nám


Nazaret, Jericho, Betlém -
biblická města pod palestinskou správou.

Nazaret.

Velmi záhy jsme zjistili, že v Izraeli jsou místa ´kam se jezdí´ a místa ´kam se nejezdí´. Do Svaté země přijíždějí mračna návštěvníků z celého světa. Mezi nimi převažují křesťané z Evropy a z Ameriky. Drtivá většina z nich jsou účastníci organizovaných zájezdů, které mají všechny své pevné a navzájem velmi podobné trasy. Na některých místech jsme se jen velmi obtížně prodírali přívaly turistů, na jiných místech jsme byli v celém rozsáhlém archeologickém areálu návštěvníky jedinými, nebo jedněmi z mála cizinců vedle domácích izraelských výletníků. Oficiální cestovní kanceláře se zaměřují převážně na památná místa spjatá s biblickými událostmi. Zjislili jsme však, že poloha většiny těchto míst je pouze přibližná a že o všem panují dohady, domněnky a nejasnosti. Mnohde nacházíme úsměvnou konstelaci, kdy jedna církev postavila kostelík na místě, kde se odehrála ta a ta novozákonní událost, druhá církev vybudovala svou kapli o pár set metrů dál na místě, kde se dotyčná událost zaručeně odehrála, a nakonec si přečtete vědeckopopulární článek, že nejnovější archeologické průzkumy ukazují, že ona událost proběhla úplně jinde, o několik kilometrů dál. Myslím ale, že v Izraeli nejde o to jednoznačně určit a najít důkazy o přesném umístění historických událostí.
    Jsou zde místa již po staletí uznávaná a poutníky navštěvovaná. Jsou to místa spjatá s tradicí, vírou a lidskou pokorou a není vhodné sem vnášet rušivé vlivy exaktních věd. Jako k takovým jsme k nim během své cesty přistupovali a nebyli jsme zklamáni. Udělali jsme si výlet do Nazaretu, města, ve kterém Ježíš strávil své dětství. Ten, kdo by si myslel, že Nazaret je poklidné biblické místo, se nesmírně mýlí.

Dominantou Nazaretu je katolická bazilika Zvěstování z let 1955-1969. Stojí na místě někdejšího obydlí Panny Marie, kam se dostavil archanděl Gabriel, aby jí zvěstoval narození syna - Ježíše.
      Nazaret je město veskrze arabské se vším, co k tomu patří. Působí velmi paradoxně, jak se uprostřed typicky orientálního zmatku a shonu s prašnými ulicemi přeplněnými auty pomalu prodírají turistické autobusy s poutníky prahnoucími po kontemplaci na svatých místech. A když se už konečně doplahočíte na místo určení - některý ze zdejších křesťanských kostelů, na tiché rozjímání musíte zapomenout. Dobrým zvykem náboženských výprav totiž je zazpívat si sborově na památných místech několik zbožných písní v radostně rozverném duchu. Ze samého nadšení, že se konečně osobně nacházejí na místech, jež tak dlouho důvěrně znali jen z Bible, se zde chovají jako by měli celý prostor pronajatý pouze pro sebe.
    Klid v Nazaretu naleznete na jediném místě - v dolním podlaží moderního katolického chrámu Zvěstování, v takzvané Jeskyni zvěstování, která je určená k meditacím.
   Tento chrám se širokou atypickou polygonální věží je nazaretskou dominantou. Krom něho je zde možno navštívit kostel sv.Josefa, postavený na místě truhlářské dílny, v níž pracoval také Ježíš, nebo kostel archanděla Gabriela, v němž se nachází Mariin pramen, své doby jediný zdroj vody ve městě. K vidění jsou zde i údajně autentické schody, po nichž sem chodila Marie s malým Ježíšem pro vodu.

Jericho.

   Pro cestu z Jeruzaléma do Jericha jsme úmyslně nezvolili hlavní frekventovanou víceproudou silnici vedoucí dolů, k Mrtvému moři, ale úzkou asfaltku klikatící se pustinou podél Vádí Kelt. Vybrali jsme si tuto méně obvyklou alternativu a za jedním z mnoha skalních výběžků se před námi, či spíše pod námi, objevilo Jericho jako na dlani. Jericho je oáza ležící v proláklině, kde před dávnými věky bylo mořské dno. Musím přiznat, že po všech těch katastrofických zkazkách o intifádě a teroristech, jsme neměli zrovna nejrozvernější náladu.
   Sjížděli jsme dolů velmi pomalu, stále jsme se rozhlíželi a byli jsme připraveni ihned zastavit, pokud by nás k tomu někdo vyzval, a neklást odpor. Na postranní okénko auta jsem tiskla průvodce a byla ve mně malá dušička. "Tak už se neboj, vždyť si nás tu nikdo ani nevšimne," chlácholil mne Jirka a ukazoval na lhostejné kolemjdoucí. Velké tabule nás vítaly v Jerichu, nejstarším městě na světě - udávaly stáří deset tisíc let. Každý jistě zná biblický příběh o tom, jak izraelský lid překročil po smrti Mojžíšově pod vedením Jozuovým řeku Jordán a ocitl se před svou první překážkou v zemi zaslíbené, před mohutnými hradbami města Jericha. Ty se samy zhroutily poté, co je izraelští kněží po sedm dní obcházeli za mohutného troubení na polnice z beraních rohů.


Nad Jerichem se vypíná Hora pokušení. Poté, co byl Janem Křtitelem pokřtěn ve vodách Jordánu, zde údajně po dobu čtyřiceti dnů pobýval Ježíš
a odolával pokoušení ďáblem.

   Nejprve jsme zamířili k vykopávkám starého Jericha na Tell es Sultan. Pahorek - tell - v sobě skrývá snad i proslulé hradby Jericha, nicméně dnešnímu návštěvníkovi se toho zde příliš neukazuje. Na parkovišti bylo naše auto vedle dvou zájezdových autobusů jediné samostatné turistické vozidlo. Ukázalo se, že nepříznivé zprávy o atmosféře v Jerichu si mnozí berou k srdci. My jsme však udělali zkušenost zcela opačnou.
   Všichni zdejší Arabové se k nám chovali velmi přívětivě, stále opakovali, že jsou rádi, že jsme Jericho navštívili a že doufají, že se nám tady líbí. Bylo zcela jasné, že si zde turistů velmi váží a že by přivítali, kdyby jich sem jezdilo více. Obchodník ze stánku se suvenýry se nabídl, že nám ještě něco ukáže a vedl nás kamsi pryč. Trochu jsem se bála, že nás někam odvleče a tam se nám zle povede, ale nechtěla jsem dělat potíže, tak jsme šli. Zavedl nás o pár desítek metrů dál, k Elizeovu prameni, známému z Bible. Zde vybudovaná arabská stáčírna vody se nacházela v krajním nepořádku a ani bujná kvetoucí vegetace nemohla zakrýt změť zrezivělých trubek a zanedbanou stavbu počmáranou arabskými nápisy.


Tak takhle by si člověk biblický pramen nepředstavoval…

   "Je hodný, měli bychom něco utratit v jeho stánku, stejně potřebujeme suvenýry pro děti," navrhla jsem. Měl velký výběr kýčovitého zboží. Zakoupili jsme repliky berberských náhrdelníků pro dcery, Jirka si koupil arabský ´Arafatův´ šátek s textilní obroučkou na hlavu a já projevila zájem o velblouda vyřezaného z olivového dřeva. Měl jich několik, ale jeden byl moc velký, druhý s ulomenou nohou, třetí s křivou tlamou a všichni ostatní s nevkusnými postroji ze žlutého kovu a látkovým přehozem přes hrb. "Chtěla bych nějakého velblouda, ale bez postroje." Prodavač mi podal toho s ulomenou nohou. "Tady tomu chybí noha a tenhle je křivý, ty nechci. Škoda, že tento má na sobě navěšené ozdoby," ukazovala jsem jednotlivé sošky. "No problem," zazubil se Arab a dvěma škubnutími serval z korábu pouště náhubek i sedlo. Podal mi velblouda bez příkras, tak jak jsem si ho přála. Neměla jsem už sílu poukazovat na to, že teď má hrb pokecaný od zbytků zaschlého lepidla a u tlamy díru po hřebíčku, kterým byl připevněn řetěz. Rezignovaně jsem velblouda strčila do kabelky a zaplatila.
   Chtěli jsme navštívit ještě další pamětihodnost Jericha - pozůstatky sídla arabských chalífů, Hishamský palác. Hlídač parkoviště nám ukázal cestu. Vedla přes centrum Jericha. Mezi záplavou arabských aut jsme se s tím naším židovským, jehož žlutá značka přímo provokativně svítila, necítili zrovna nejlépe. Dohodli jsme se, že střed města musíme projet pokud možno nenápadně, nezastavovat se, nefotit a neupozorňovat na sebe. Ještě že jsme si to tak hezky předem ujasnili ! Vjeli jsme na hlavní náměstí, velmi frekventované a poněkud nepřehledné, v jehož prostředku byl ostrůvek s palmami. Jirka si to namířil nejkratší cestou pryč ... ale průšvih ! Jen tak tak jsme se stačili vyhnout s protijedoucím autem. A už tu bylo další a další.
   Zastavili jsme - všichni troubili, gestikulovali a tvářili se nemile. Vtom jsme si uvědomili, co se stalo: Náměstí fungovalo jako kruhový objezd - pochopitelně neoznačený - a my jsme na něj vjeli do protisměru. "Zle je, budou to považovat za židovskou provokaci," zanaříkala jsem a rozhlížela se, odkud přiletí první kámen. Jakési zvláštní vnuknutí, jež se někdy ve vypjatých chvílích objevuje, mne vedlo k jednání, které mne samotnou překvapilo: začala jsem hrát divadlo - nejdřív lomila rukama a ťukala si na čelo, pantomimicky naznačovala úlek a nakonec dělala jako že humor - ´oh la la´ a za břicho se popadala. Mezitím Jirka otáčel auto do správného směru. Řidiči aut i lidé posedávající na náměstí před kavárnou se začali smát a ukazovali nám správný směr kruhového objezdu. Zamávali jsme a raději rychle zmizeli.


Areál vykopávek Hishamského paláce byl liduprázdný.

   Odměnou za to leknutí nám byly působivé pozůstatky Hishamského paláce. Rozsáhlý komplex z 8. století byl ještě před svým dokončením poničen velkým zemětřesením do té míry, že stavební práce byly zastaveny. Nedokončený palác s nádhernými arabskými lázněmi byl postupně pohřben pouštním pískem. Proto se do dnešních dnů zachovala detailní výzdoba včetně ojedinělé mozaiky zobrazující gazely pod pomerančovníkem, což je v islámském umění, kde je zakázáno znázorňovat lidi a zvířata, velmi neobvyklé. V celém areálu vykopávek jsme byli jedinými návštěvníky.

Betlém

   Z Jericha jsme se vydali do Betléma, slavného bilblického místa, kde se Josefovi a Marii narodil syn, jemuž dali jméno Ježíš... Betlém, známý také hrobem Ráchel, ženy patriarchy Jákoba, je dnes však bohužel jedním z palestinských měst neblaze proslulých pouličními nepokoji.
   Nechtěli jsme jet po hlavní silnici zpět přes Jeruzalém, a tak jsme zvolili okliku po vedlejších ´okreskách´. Díky podrobnému atlasu, který jsme měli k dispozici, a kde byla zakreslena snad každá oliva, jsme si mohli dovolit vydávat se i do málo frekventovaných končin. Přeci jen jsme ale začali trochu tápat v nepřehledném kopcovitém terénu, kde jména obcí jsou do latinky jinak přepisována na mapě a jinak na silničních cedulích. Jirka se hrozně nerad ptá na cestu, ale tentokrát nám nezbylo nic jiného.

Kostel Narození Páně v Betlémě.

  Stočila jsem okénko a zeptala jsem se Araba, který cosi spravoval před svým domkem na rozcestí: "Betlkchem, please ?" - přičemž jsem, snažíc se o autentickou arabskou výslovnost, vydala tak hrdelní zvuk, že jsem se přitom div nezadávila. "??" Arab nerozuměl, tak jsem zachrčela o poznání méně. "Ááá, Bejtlaham !" vyslovil měkce a mávl rukou v příslušném směru.... Inu nic se nemá přehánět.
   Čekali jsme, že Betlém bude malé biblické městečko s jediným kostelem a vše bude hned jasné. Omyl. Betlém se rozkládá na několika pahorcích a je to rozsáhlé, po arabském způsobu typicky neuspořádané a nepřehledné město, s množstvím bílých věžiček patřících různým kostelům a klášterům, do čehož se ještě pletou minarety mešit. Takže jsme se opět museli ptát, než jsme konečně nalezli ten pravý - Chrám Narození.
   A zde opět historka: Přijeli jsme na velké náměstí před chrámem, kde se odehrával neuvěřitelný zmatek. Probíhaly tady rozsáhlé povrchové úpravy k nadcházejícím oslavám milénia. Všude rozkopáno, prach, nedostatek místa, stavební stroje, dělníci - a mezi to turisté přijíždějící v téměř nepřetržité šňůře autobusů. Vždy jen vystoupí, protože není kde zaparkovat, zdržují tím provoz, troubení klaksonů se mísí s pokřikováním netrpělivých řidičů.
   Když jsme se na náměstí objevili s autem, hned nás v koloně autobusů vyhmátl malý chlapec a se slovy "parking" nás vyzval, abychom ho následovali. "To jsem zvědav, co z toho bude," pochyboval Jirka, "vždyť tady není vůbec hnutí". Chlapec nás předal svému staršímu kolegovi - hlídači záchodků. Ten odsunul stranou dvě popelnice a nechal nás zaparkovat s autem na takto uvolněném místě, pouhých pár metrů do chrámu. Bylo jasné, že to nedělá poprvé a že si z místa na popelnice udělal malou živnost. Rádi jsme zaplatili požadovaných pět šekelů, tím spíše, že toaletní muž výmluvně naznačil, že naše auto bude opatrovat jako oko v hlavě. V Chrámu Narození jsme se museli prodírat návaly turistů a vzpomínali na božský klid v Jerichu.


Stříbrná hvězda na podlaze pod oltářem označuje místo, kde se Kristus narodil.