Bez závoje na hlavě ani na krok!
 Írán zrovna není zemí, kam by se hrnuly davy turistů. Člověk sice tu a tam najde na internetu sdělení některého z oněch "mladých odvážných cestovatelů", v němž líčí své zážitky z této země a doporučuje, kde přespat, odkud jezdí autobusy a hlavně jak dosáhnout prodloužení víza. Írán totiž oficiálně nevydává vízum individuálním turistům, a tak mnozí řeší tento problém pokusy o několikanásobné prodlužování tranzitního víza do Pákistánu přímo v různých íránských větších městech. Vždy mne bolí u srdce, když se dočítám, jak líčí, že přijeli za kuropění dálkovým autobusem do některé destinace, například do Isfahánu, strávili půl dne čekáním na tamní policii v naději, že jim bude o pár dní prodlouženo vízum, a když neuspěli, tak - aniž by si město prohlédli - odjeli pryč.
Inu, jsou mladí, mají život před sebou, a tak - dá-li Alláh - se tam podívají za pár let znovu…
Pokud cestujete po arabských zemích, musíte mít buď spoustu času, nebo dostatek peněz.
My s manželem Jirkou moc času nemáme, a tak jsme v případě Íránu zbaběle volili variantu zájezdu s cestovní kanceláří. Dopadlo to tak, že onen "zájezd" jsme byli všehovšudy tři…
Naučili jsme se, že pokud chceme jako turisté mít v arabských zemích co nejméně potíží, je nejlepší nevybočovat příliš z řady a zbytečně na sebe neupozorňovat (našinec je stejně vždy středem pozornosti, ale snažíme se neprovokovat oblečením či chováním). Proto jsem již dávno upustila od krátkých sukní i rukávů. V Íránu jdou ale ještě dál a nařizují všem ženám, ba i cizinkám nosit na hlavě závoj či šátek. Dokonce již k žádosti o vízum jsem musela přiložit fotografii, na níž mám zahalenou hlavu - u fotografa jsme přitom užili dost legrace.
|
|
Velmi zajímavé bylo pozorovat ženské osazenstvo během letu z Vídně do Teheránu. Většina Íránek měla předpisové oblečení (dlouhý kabát a závoj) již při nástupu do letadla. Některé poevropštělé ale nastoupily v "normálních" šatech a prostovlasé. Jak let plynul, jsem pozorovala své okolí. Slabší povahy odpadaly a začaly si hlavy do šátků halit sotva letadlo zahájilo klesání k Teheránu. Já sama jsem si také disciplinovaně zamotala hlavu do šátku, ale po očku jsem stále sledovala jednu sveřepou snědou dámu, která dělala jako by se jí to všeobecné transformování na muslimky netýkalo. Nezúčastněně se dívala ven z okénka i tehdy, kdy letadlo dosedlo na přistávací plochu. Pomyslela jsem si, že to asi v tom Íránu nebude tak horké, jak se prezentuje, ale vtom přirazily k letadlu schůdky - a šup: poslední odpadlice si spěšně uvázala |
na hlavu závoj. Na šátek jsem si během našeho krátkého pobytu zvykla tak, že když jsem jednou v roztržitosti vyšla na hotelovou chodbu bez něj, připadala jsem si najednou jako nahá a spěšně zacouvala zpět do dveří našeho pokoje.
Nutno říci, že Íránky většinou umějí udělat z této své povinnosti přednost. Alespoň ty městské. Tradičním oblečením je "čádor", velký kus látky, většinou černé, do nějž se žena zahalí od hlavy k patě. Vypadá v něm neforemně a jelikož je nutné ho neustále přidržovat, tak je velmi nepraktický. Další variantou je dlouhý kabát "ropuš", k němuž se na hlavě nosí šátek či závoj. Ač to činím jako ženská nerada, tak musím objektivně přiznat, že Íránky jsou velké krasavice. Jejich fyziognomie je někde mezi typem arabským a indickým - však tomu také odpovídá zeměpisná poloha. Mají povětšinou vyšší, štíhlé postavy a podlouhlé, velmi ušlechtilé obličeje.
Své krásy jsou si po čertech vědomy a v rámci přísných muslimských pravidel se snaží kličkovat, jak to jen jde. Takže výsledný efekt je štíhlá žena s krásným, vkusně nalíčeným obličejem, hustými vlasy svázanými do elegantního drdolu, přes něž má koketně přehozený závoj, hodně povolený dozadu. Oblečená je do černého, úzce vypasovaného kabátu s dlouhými rukávy, z nichž vykukují pěstěné ruce s dlouhými nalakovanými nehty. Kabát sice sahá až na paty, ale vzadu má opravdu hodně vysoký odvážný rozparek, v jehož prostřižení se při chůzi objevují džíny. Vše doplňují lehké sandály, které umožňují pohled na nalakované nehty na nohou.
Ve svém bezpohlavním oblečku, který jsem si do arabských zemí speciálně vyhotovila tak, aby se v něm snoubila praktická stránka s muslimskými nároky na slušnost, a v němž mi mé dcery přezdívají "Emil Holub", jsem si mezi těmi íránskými kráskami připadala opravdu hodně méněcenně. Ale nejezdím do Orientu na módní přehlídku, že?
Írán jsme shledali jako zemi velmi krásnou a z našeho pohledu bezpečnou. Byli jsme předem varováni, že se zde přísně dodržují pravidla "šaríji", nekompromisního islámského práva, a tak jsme se chovali pěkně slušně a pokorně. Vždy jsme se však setkali s vlídností a vstřícným přístupem, ať už prostých lidí, či úředníků, nebo duchovních mravokárců. Opakovaně jsme - většinou nevědomky, ale posléze už i trochu z vypočítavosti udělali četná faux pas. Krom základních slůvek pro pozdrav a díky jsem se naučila říkat "promiňte" - "bebakšid" a to se pak stalo mou tajnou zbraní.
Jedna historka za všechny: V jedné části nádvoří jakési mešity byla na tyčce nevzhledná plechová tabulka s jakýmsi perským nápisem. Pletla se mi do kompozice fotky, a tak jsem vstoupila do onoho prostoru a tabulku poponesla stranou. Scenérii jsem vyfotila a cedulku vrátila zpět. Ve chvíli, kdy jsem jednou nohou stála ve zmíněném prostoru a ještě fotila nějaký detail výzdoby, se ke mně odkudsi přiřítil muláh (islámský duchovní, pro Evropana rozeznatelný díky turbanu na hlavě) s holí nad hlavou a cosi křičel. Průvodce mi posléze vysvětlil, že na onu bílou posvátnou plochu nesmí nikdo vkročit a že je to napsané na té tabulce. Zlomila jsem se do hluboké úklony a za mumlání "bebakšid, bebakšid" jsem vycouvala z mešity pryč. Kdyby jen chudák muláh tušil, že jsem po té ploše šmajdala sem tam a ještě mu posunovala tabulku, tak by ho asi trefilo.
Současný Írán je zemí duchovně se zmítající v rozporu mezi oficiálně tvrdě prosazovanými velmi konzervativními islámskými tradicemi a hlavně mezi mládež nezadržitelně pronikajícími liberálními tendencemi z "civilizovaného západu". Dozvěděli jsme se například, že mezi teheránskou zlatou mládeží právě "letí" móda takzvaných "poolparty", kdy se synové a dcerky scházejí ve vile rodičů některého z nich, poslouchají hudbu a společně se tam koupají v bazénu - ve vší počestnosti v plavkách.
I to je však v muslimském Íránu, kde jsou na veřejnosti, ale i v pravověrných domácnostech přísně oddělovány ženy od mužů, zcela nemyslitelné. Jednu takovou "poolparty" prý nedávno udal jakýsi prudérní soused mravnostní policii. Ta udělala v domě razii a mladé lidi pozatýkala. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti! Každému však byla dána možnost vykoupit se za padesát tisíc amerických dolarů. Tak bohatí tatínkové zaplatili…
Oddělování žen od mužů probíhá nejen na tradičních místech, jako jsou mešity, jídelny, dopravní prostředky, ale i v moderních provozech určených převážně pro cizince. A tak i na mezinárodním letišti jsou opačná pohlaví směrována do dvou různých koridorů. V ženském oddělení pak fungují pouze ženské dohlížitelky a policistky - pochopitelně v čádorech.
Íránci jsou převážně šíitského vyznání (dvě hlavní větve islámu jsou sunnitská a šíitská), které mimo jiné zapovídá jakýkoliv tělesný kontakt muže s cizí ženou. A tak jsem záhy poznala, že zde nelze svůj pozdrav doplnit dobrosrdečným podáním ruky. Dotyční pánové s rozpačitým úsměvem svou ruku skryli za zády. Vzápětí mi to zapálilo a napříště jsem se už nevnucovala. Jednou, když se náš řidič při couvání opřel rukou o zadní sedadlo a bezděky přitom zavadil o moje předloktí, ucukl a samým leknutím nadskočil, jako kdyby se dotknul hada. Zato s manželem Jirkou se všichni na potkání líbali a objímali - nu, budiž chlapům přáno!
Vrcholným zážitkem a důkazem o tom, že zesnulý ajatoláh Chomejní jistě nemá klidný odpočinek, pro nás byla večerní, respektive noční návštěva nejmenované teheránské restaurace s hudební produkcí. Nebylo tu levno a vzhled i chování návštěvníků napovídaly o tom, že se nejedná o řadový lokál. Zaujal nás zvláštní zvyk - poslat po číšníkovi kapele na talíři bankovku zpola schovanou pod květinou vytaženou z vázy. Jedni tradiční lidoví hudebníci střídali druhé, až těsně před půlnocí nastoupilo kvarteto, jehož hra rozpoutala naprostou bouři v sále. Usedle a seriózně vypadající Íránci vstávali ze židlí, tleskali do rytmu a sborově zpívali. S Jirkou jsme zcela propadli této strhující atmosféře, která vyvolávala mrazení v zádech. "Co to hrají?" dokřikovali jsme na anglicky hovořícího spolustolovníka mezi dvěma písněmi. "Všechno to jsou melodie z doby před islámskou revolucí a tohle zrovna byla hymna šáha Rézy Pahlavího," dostalo se nám odpovědi.
|
