Gruzie - s turisty se tu zatím moc nepočítá…
O cestě do Gruzie jsme s Jirkou uvažovali už vloni, tj. v roce 2008 - také jsem na to konto při výletu do Drážďan zakoupila v obřím knihkupectví specializovaného průvodce v němčině, protože ani oblíbený Lonely Planet nemá Gruzii pojednanou moc podrobně, ale jen v rámci dalších zakavkazských zemí.
Pak se to ale semlelo s Ruskem a cestu jsme odložili na neurčito. Neurčito se ale dosti rychle zkonkretizovalo, když Jirka při svém brouzdání po internetu objevil přímý let s ČSA Praha - Tbilisi. Nekupte to, když už máte připraveného toho průvodce za 17 euro…
Letenky koupené, zbývá zajistit auto. S rezervací ubytování jsme si tradičně hlavu nelámali. Většina renomovaných autopůjčoven v Gruzii zastoupení nemá, nakonec jsme dostali tip na Avis - a skutečně, nebyl problém. K dispozici měli jediný typ auta, takže jsme nemuseli dlouho vybírat a vzali, co bylo. Jakýsi malý renault. Asi týden před odletem jsem vzhledem k tomu, že přílet byl plánován na nekřesťanskou hodinu - ve tři ráno, trochu znejistěla a začala u pražského Avisu ověřovat, zda jejich tbiliská letištní pobočka bude i v noci skutečně otevřená. Ubezpečili mne, že do Tbilisi telefonovali, budeme v noci očekáváni, ale při té příležitosti, že se dotazovali, kde všude máme v plánu jezdit, že by nám podle toho připravili auto. To už si ale prý máme sami domluvit telefonicky - paní mluví anglicky. Sice to poněkud neodpovídalo onomu jedinému renaultu v nabídce, ale pochopitelně jsem nelenila a vzápětí ono gruzínské číslo vytočila.
Následoval velmi humorný (a bezpochyby dosti drahý, protože dlouhý) hovor. Ihned se ukázalo, že s angličtinou nepochodím, takže jsem se snažila z paty lovit zbytky své povinné školní ruštiny - vznikla z toho komická rusko-slovenština, která velmi pobavila mou nedaleko cosi kutící dceru, jež okamžitě přiběhla a nerozpakovala se nahlas smát mému usilovnému koktání. Výsledek byl velmi tristní, protože ta dáma nakonec neuměla ani moc rusky - to jsme měli následně zjistit - v Gruzii se mluví a píše prostě gruzínsky… a basta!
V Gruzii se mluví a píše prostě gruzínsky… a basta! :)
Nu, abych to zbytečně neprotahovala - jediným výsledkem a nakonec úspěchem oné lingvistické grotesky bylo, že se mi podařilo získat přibližnou emailovou adresu do jejich kanceláře (kterou mi v pražské pobočce nebyli schopní dát). Email v angličtině jsem odeslala na pět různých kombinací oněch písmen a kupodivu jedna z nich byla správná, takže jsem - opět kupodivu - za tři hodiny dostala odpověď v perfektní angličtině, že budeme-li trvat na itineráři, který jsem ve zprávě uvedla, budou nám muset připravit terénní vůz s náhonem na všechna čtyři kola.
Zafungovalo to skvěle: letadlo přistálo na čas, v kukani Avisu nás čekala slečna s lejstrama a mládenec s klíčky od auta. Když nás v té tmě zavedl na letištní parkoviště a zastavil se u onoho náklaďáku, tak se mi lehce podlomila kolena a vzpomněla jsem si na to, jak se Jirka učil jezdit v autě s automatickou převodovkou v syrském Damašku. Mitsubishi Pajero byl skvělý vůz - měl dvě šaltpáky a trojnásobek čudlíků v porovnání s normálním autem, al tak nám po krátké instruktáži už ani nemuseli říkat to, co tenkrát ten Syřan: "Uvidíte, you will love it!" … bylo nám jasné, že si ten "gruzavik" zamilujeme.
Ocitli jsme se tedy někdy před čtvrtou ráno na výpadovce z letiště, byla tma a silniční provoz nulový. Nic jsme si z toho nedělali, vždycky jsme se přeci podle ukazatelů nějak dostali do místa určení - a kde jinde by měly být ukazatele, než při výjezdu z mezinárodního letiště, že? Nu, vzápětí jsme zjistili, že to možná platí všude jinde, ale v Gruzii ne (malá vzpomínka na Cancún…) Ukazatele nějaké byly, ale v oblé gruzínské abecedě, která sice vypadá esteticky moc krásně, ale ani zdaleka nepřipomíná žádnou nám známou abecedu (ehm, tedy zas tolik toho neznáme, kromě latinky jen azbuku, ale naivně jsme se domnívali, že právě ta nám zde pomůže - nepomohla).
Takže jsme s pomocí Velkého vozu, selského úsudku a notné dávky štěstí zvolili na oné zásadní křižovatce ten správný směr a po chvíli se před námi začala vynořovat městská světla - Tbilisi. Měli jsme jen velmi primitivní mapku širšího okolí města, takže jsme se v té tmě velmi těžko orientovali a následně se ukázalo, že jsme zakotvili ještě nějakých pět kilometrů před vlastním centrem.
Po hektickém odjezdu (my jinak, než hekticky odjíždět neumíme), kdy jsme si na poslední chvíli tiskli vojenské mapy ze zakódovaných stránek ČVUT, protože jsme se na předposlední chvíli dozvěděli, že žádnou podrobnější mapu v Gruzii prostě neseženeme… (Malá odbočka: co mapu… Gruzie je zatím jediná země, kde jsme NESEHNALI VŮBEC ŽÁDNÉ POHLEDNICE - ten naprosto nejprimitivnější turistický artikl, který měli prostě všude, všude, kde jsme zatím byli…)
… kde jsem skončila? … po hektickém odjezdu a nočním letu jsme byli s Jirkou utahaní a chtěli se alespoň na chvíli položit do postele. Takže neonový nápis "Gostinica", vznosná budova ve stylu socialistického realismu a hlídač na parkovišti - šup, už jsme tam byli. Hlídač, dobrosrdečný strejda, vzbudil slečnu recepční - pokoje za 160 USD … eeh, to by nám těch pár hodin vyšlo draho - ale pal to hrom - jsme upracovaní a unavení - budiž …"Můžeme platit kreditkou?"… téměř leknutí: "To néé!" … "Dobře, zaplatíme hotově v dolarech." … omluvný (kouzelný) úsměv: "Ale my platby přijímáme jen předem a v lari…" a doplnění (po několikanásobném koketním zamrkání): "bankomaty jsou ve městě, pár kilometrů odtud… hihi." Proč tedy cenu uvádějí v dolarech? Touto celkem zbytečnou otázkou už jsme slečnu nedrásali, otočili jsme se na podpatku a vyjeli do tmy.
Noční Tbilisi je hezké, ale ne zrovna, když člověk hledá bez pořádné mapy hotel…
Serpentiny… a na kopci nad námi ze tmy vystupovala majestátní šedavá masa se svítícím nápisem "Sheraton" … "Tak to zkusíme, ne?" rozhodl Jirka, "Tady snad nemůžou mít tak příšerný ceny - dyk sem nikdo nejezdí…" … informace: 260 USD za osobu bez taxy a snídaně … točící vstupní dveře nás v mžiku propasírovaly zase zpátky k autu… ale to už jsme zahlédli otevřenou náruč "Grandhotelu" … Malinko zatuchající, ale vyspali jsme se do devíti, osprchovali se a dali si snídani ve společnosti dvou tetovaných a bojovně vyhlížejících spolunocležníků, kterým jsem si netroufla dát najevo, že mi už tak nechutná a tím spíš, když si zapalují jednu cigaretu za druhou. Sebrali jsme kufry a šli platit (pro pořádek: 120 lari, přičemž jeden/jedno/jedna lari je zhruba 6 korun) - slečna se zatvářila velmi smutně a pravila: "Vam u nas něponravilos?"
No, koukám, že jsem to pojala příliš epicky (to bude tím zdravotním grogem, který u toho piju) … takhle bychom se nikam nedostali!
Náš gruzínský itinerář obsáhl jen malý zlomek toho, co
bychom si v této zemi představovali navštívit - bohužel…
O Gruzii z našeho pohledu, resp. o našem výletě heslovitě:
Žádné mapy, žádné informace, velmi špatné silnice mimo ty nejhlavnější tahy.
Dorozumění: starší generace hovoří rusky, málo mladých umí anglicky - nelze se na to spoléhat. Jako obvykle jsem se naučila pár základních slůvek a snažila se je používat. Na moje servilně používané "madlot" (děkuji) většina lidí kašlala.
Výhradně gruzínské nápisy i v místech, kde by to člověk přeci jen nečekal - jídelní lístek v evidentně turistické restauraci.
Skvostné, úžasné, snad by se i chtělo říct bezkonkurenční víno! (A že už jsme toho hodně ochutnali…)
Výborné jídlo - Jirka: jedna z mála zemí, kde se jeho choulostivá střeva nevzbouřila, já: ouha, velký průšvih po nástupu na váhu po návratu.
Počasí… jako v té době ostatně všude v Evropě (jaro, brzké léto 2009) nebývalé deště - které Gruzínci nepamatují…trochu nám to dovolenou znepříjemnilo, ale zase ty fotky… postavte vyšisovanou oblohu a ostré stíny proti malebnému oparu a dramatickým mračnům…
Výsledek: krásná, nezapomenutelná, nicméně dosti náročná "dovolená" :)
A abych tuto upovídanou první kapitolku trochu obzvláštnila, zde fotografie z prvního dílčího výletu mimo Tbilisi - kláštera Džvari vysoko nad soutokem řek Aragvi a Mtkvari.
|
