Daleký výlet na východ - cesta která stála za to.
 Výlet do Hararu, starého města s islámskou tradicí, nepatří do běžného itineráře "historical tour" nabízeného většinou ethiopských cestovních kanceláří. Přesto jsme si tento "přídavný výlet" dojednali, protože nám něco říkalo, že by to mohlo stát za to. A stálo...
Už jenom cesta byla nezapomenutelná. Po zkušenostech z přejezdu Bahir Dar - Gondar jsme se předem vyptali na kvalitu silnice a spadl nám kámen ze srdce, když jsme se dozvěděli, že je celá asfaltová.
Vydali jsme se časně ráno z Addis Abeby a několik nezáživných hodin jsme projížděli celkem fádní lehce zvlněnou rovinou s jednotvárným porostem jakýmisi travami, keříky a sem tam větším stromem. Vzrušení cestě nepřinesla ani cedulka označující začátek Awašského národního parku, od kterého jsme si mnohé slibovali. Příručky uvádějí všechny možné živočišné druhy, na které je zde možno natrefit, ale k tomu je třeba podstatně více času, příslušnou výzbroj a pochopitelně je nutné ponořit se do hloubky parku na stezky sjízdné jen terénním automobilem, nebo nejlépe vydat se na pěší túru. Nelze prostě očekávat, že před vámi při průjezdu parkem po asfaltce budou defilovat zebry, žirafy a nosorožci. Takže nebýt informačních tabulí, ani jsme nepoznali, že v národním parku jsme.
Jednou z mála zajímavostí v první části cesty byla četná velká termitiště rozesetá všude po kraji, která se nám náramně hodila z jediného, velmi praktického důvodu - na cestě v cizokrajných pouštích a polopouštích je (zvláště pro ženu) vždy velký problém, kam se skrýt při vykonávání běžné lidské potřeby, když okoloprojíždějící řidiči kamiónů mají oči jak na šťopkách ... tak ethiopská termitiště jsou pro tuto příležitost zcela ideální!
Dalším zpestřením cesty byla neustálá přítomnost kolejí slavné "ethiopsko-džibutské dráhy". Koleje probíhaly po většinu cesty po jedné nebo druhé straně asfaltky. Železnici nechal přes velký odpor svého okolí vybudovat císař Menelik II. na konci 19. století a nebylo to nic jednoduchého. Stavba dráhy, která místy probíhá velmi členitým terénem a vede přes území dodnes nepokořených a problematických Afarů, trvala celkem dvacet let a nesla s sebou mnohé potíže a komplikace. Patřila k nim například skutečnost, že záhy poté, co byly položeny tradiční dřevěné pražce, napadli je termiti a červotoč, takže celá 800 kilometrů dlouhá trať má nyní pražce kovové.
Železnice i dnes hraje významnou úlohu pro převoz zboží z ethiopské metropole do rudomořského přístavu Džibuti a zpět. Vlak jezdí jen jednou denně a velmi pomalu. S Jirkou se nám bohužel nepodařilo ho zahlédnout, i když jsme ho v době, kdy měl proti nám projet, pečlivě vyhlíželi. Náš průvodce Kedemkaču nám zdůraznil, že "jízdní řád je jen velmi přibližný..."
Projížděli jsme těsně vedle relativně nedávno nově vzniklého sopečného jezera Besaka, jehož hladina údajně stoupá každý rok o 10cm, a hrozí nebezpečí, že brzy zaplaví jak silnici, tak železnici. Nezdálo se nám však, že by to lidem, kteří trať používají jako cestu i jako sušárnu na prádlo, nějak zvlášť vrtalo hlavou.
Vše se ale rázem změnilo v městečku Mieso - víte, které myslím, ne? Je to tam, co se železnice odděluje od silnice: trať pokračuje dál podle úpatí hor, ale vozovka uhne doprava a začne stoupat vzhůru do Ahmarských hor. Tady teprve začala pravá pastva pro naše oči. Za okénky našeho auta začal probíhat jeden z nejúžasnějších zeměpisných filmů, jaké jsme kdy viděli. Nešlo ale jen o překrásnou krajinu, kde byl členitý kopcovitý terén porostlý svěží zelení - stromy a keře neobvyklých tvarů a rozlehlé plantáže kátu byly prostřídány hnědými políčky s evidentně úrodnou půdou, na nichž se zrovna ve velkém počtu činili oráči. (V Ethiopii se oře jako u nás za Přemysla: s párem velmi rohatých volů a dřevěnou radlicí!!)
Typický ethiopský zemědělec.
Idylická scenérie z nádherných Ahmarských hor.
Při krajích silnice defilovaly skupinky lidí početného kmene Oromo, kteří jsou proslavení svým velmi pestrým oblečením. Hlavně ženy nosí šaty, šátky a závoje se vzory v nesmírně kontrastních kombinacích barev, jakými je žlutá, ostře oranžová, zářivě modrá, sytě zelená či jasně červená. Měli jsme štěstí, protože jsme krajem projížděli v sobotu, kdy v četných vesnicích probíhá trh. V pozdním odpoledni jsme viděli zástupy lidí vracející se s nákupy po silnici do svých chýší roztroušených po okolních kopcích, ale zastihli jsme ještě i čilý ruch na trzích v několika vesnicích.
V jedné z nich jsme zastavili - jmenovala se Boreda - a krom několika desítek fotografií jsme si odnesli i nezapomenutelné zážitky. Většina lidí působila, jako by viděla bělocha na vlastní oči poprvé v životě. Kamkoliv jsme se hnuli, doprovázel nás hrozen nějakých třiceti nejen dětí, ale i dospělých, a když jsme se na chvíli zastavili, ihned kolem nás vznikl kruh lidí, kteří jen stáli, hihňali se a zírali na nás. Taky jsme se tedy hihňali, ale musím říct, že jsem již při cestování zažila i příjemnější chvíle.
Ti zámožnější se z trhu vezli na korbě nákladního auta...
... většina venkovanů však musela jít po krajnici asfaltky pěkně po svých.
Lidé si domů z trhu odnášeli všechno možné.
Ve vesnici Boreda jsme se dostali do pořádné pestrobarevné tlačenice.
|
