Kolem jezera Taná - Bahir Dar a Gondar.
 Po Ethiopii jsme se pohybovali většinou letecky. Země má zatím naprosto nedostatečnou a nevyhovující síť silnic, terén v severní části je převážně kopcovitý, a tak je zde hlavním dopravním prostředkem pro jen trochu movitější cestující letadlo. Za krátkou dobu naší návštěvy jsme absolvovali celkem šest vnitrostátních přeletů. Nejprve jsme měli značné obavy, jak budou "domorodé lety" vypadat, zda budou dostatečně bezpečné a jestli nám nehrozí, že se někde vysypeme. Vzápětí jsme poznali, jak vše funguje, a musím říci, že ethiopské aerolinie mají od té chvíle naši naprostou důvěru.
Celá země má nějakých pět, šest malých letišť, mezi nimiž několikrát denně létají - skoro jako linkové autobusy - malé holandské letouny Fokker 50. Jirka správně odhadl, že těžko má nějaký pilot větší zkušenosti, než ti ethiopští, kteří pravidelně každý den v roce absolvují svých pět až osm vzletů a přistání. Letadlo mají "v ruce" a počínají si naprosto bravurně. Ani na letištích se s věcí příliš nepářou... malá budova, jediná asfaltová přistávací plocha, žádné reproduktory, žádné světelné nápisy - prostě vše je takové rodinné. V liduprázdné krajině se jednoduše v určitou chvíli na nebi objeví stříbrný, rychle se přibližující stroj (člověk má skoro dojem, že ho předtím domorodci vyhlíželi zvídavými pohledy obrácenými k nebi, rukou si stínili oči a odhadovali, z které strany přiletí), za burácení motorů přistane, jedni vystoupí a druzí nastoupí, přičemž někteří zůstávají v letadle (taky jsme takhle jednou absolvovali celkem tři "zastávky" za sebou).
Během zastávky mohou ti, kteří pokračují v letu, vyjít na letištní plochu a svobodně se zde pohybovat - fotit letadlo a osahávat vrtule - nikdo na ně nekřičí a nenapomíná je. A takhle se prostě létá stále dokola. Třetí den, když jsem poznala stejného stevarda, jsem překvapeně zvolala: "Oh! I know you!", načež on mi s úsměvem odpověděl: "Vždyť já vás také!"
Fokker 50 - letadlo Ethiopian airlines, které přepravuje cestující na vnitrostátních linkách.
Tak abych konečně přešla k jádru věci. Naší první zastávkou byl Bahir Dar, město ležící v místě, kde z obrovského jezera Taná vytéká Modrý Nil. Za návštěvu stojí jednak kvůli "famózním" vodopádům, druhým největším v Africe, a druhak kvůli proslaveným klášterům na jezerních poloostrovech či ostrovech.
Jinak je Bahir Dar "známou" malarickou oblastí, o čemž svědčily moskytiéry připravené v pohotovostní poloze nad hotelovou postelí (byly sice děravé, ale snaha byla...).
Vodopády na Modrém Nilu nejsou až tak vysoké, ale po období dešťů imponují svou šíří. My jsme to bohužel nemohli posoudit, protože jsme jednak přijeli v březnu, kdy prší minimálně, ale hlavně velkou část vodního proudu pohlcovala nedaleko postavená hydroelektrárna.
Taná je největší z ethiopských jezer a je zmiňované již starověkými zeměpisci. Na jeho březích a ostrůvkách byly vybudovány desítky kostelíků a klášterů. Nynější podoba většiny z nich pochází ze 16. a 17. století, ale má se za to, že téměř všechny byly vystavěny na místech mnohem starších svatyň.
Jezero Taná bylo v den naší návštěvy velmi fotogenické. (To ale až poté, co se zklidnilo vlnobití, při němž jsme se i s loďkou málem překotili. Vítr náhle ustal a na před chvíli rozbouřené vodě zůstaly jen drobné vlnky.) V popředí jsou vidět proslavené papyrové loďky, které zdejší obyvatelé skutečně dosud používají k přepravě a rybolovu.
Motorovou loďkou jsme se z města Bahir Dar dopravili na nedaleký poloostrov Zege a navštívili dva z těchto z proslavených klášterů obklopených nádhernou, bujnou, téměř pralesní vegetací, z níž se ozývají exoticky znějící zvuky vyluzované bezesporu prazvláštními živočichy (našim pohledům zůstali utajeni ve větvoví). Jména kostelů jsou pro našince prakticky nezapamatovatelná a i já se vždy musím podívat do svých poznámek. První se jmenoval Ura Kidane Meret a druhý Azewa Maryam, přičemž oba jsou zasvěcené Panně Marii.
Kostely na jezeře Taná jsou po architektonické stránce naprosto odlišné od představ, které o sakrálních stavbách máme my v Evropě. Kdybych to zjednodušila a zestručnila, tak jsou to takové větší chýše. Půdorys staveb je kruhový nebo mnohoúhelníkový, jsou ze dřeva a rákosí a mají kuželovitou rákosovou střechu. Uvnitř jsou vyzdobeny velmi cennými malbami na plátně, které pokrývají téměř všechny vnitřní stěny. Malby zobrazují zvláštním naivním způsobem, typickým pro starou ethiopskou náboženskou ikonografii, výjevy ze života Krista a dalších ryze ethiopských svatých, z nichž jsou mnozí pro evropské křesťany naprosto neznámí. Zapamatovala jsem si například to, že postavy zobrazené čelně nebo z poloprofilu jsou "hodné", zatímco padouši bývají znázorněni zboku.
Návštěva kostelů a klášterů není vůbec složitá - kněží jsou na cizince zvyklí a připravení. Ochotně nás provedli, trpělivě odkrývali velké látkové závěsy, které mají chránit vzácné malby před světlem, a vysvětlovali nám, kdo je na kterém výjevu znázorněn. Po krátké chvíli se nám to tak pomotalo, že jsme se nesnažili pochopit, složité propletence ethiopského "pantheonu", ale pouze se kochali úžasnou atmosférou. Mohli jsme svobodně fotografovat (pochopitelně bez blesku) a ke konci prohlídky se očekávalo, že se odvděčíme milodarem.
Kostely na břehu jezera na první pohled vypadají jen jako jakési velké chýše a málokdo z nově přijedších turistů by hádal, že se jedná o sakrální stavbu. Toto je Azewa Maryam.
Za zmínku určitě stojí příhoda s naším přesunem z Bahir Daru do naší další etapy, zhruba 180 kilometrů vzdáleného Gondaru. Původně jsme měli letět, ale startovat se mělo až někdy kolem třetí odpoledne a i když by let trval všeho všudy dvacet minut, tak bychom do západu slunce měli na prohlídku královského města jen asi dvě hodiny. Proto jsem už z Čech navrhla řediteli ethiopské cestovky, mému "kamarádovi" Habtamu, přesun autem. "I když bude silnice kdovíjaká, tak když vyjedeme ráno, musíme těch 180 kilometrů zvládnout dřív, než do čtyř odpoledne," uvažovali jsme dle evropské logiky s Jirkou... No, bylo to tak tak! Vyrazili jsme před osmou ráno a do Gondaru jsme přijeli někdy kolem druhé hodiny odpolední.
Byla to hrůza - takovou cestu jsme ještě nezažili. Ethiopie holt není Jemen, který se svého času jevil jako výhodné strategické místo pro východní i západní svět, a kde se předháněli investoři z obou politických bloků, aby zemi získali do své sféry vlivu. Jednu silnici postavili Rusové, druhou Číňani, další Němci... Po jemenských horách jsme jezdili jak |
|
Kněz nám velmi ochotně ukazoval pestré nástěnné malby a vysvětloval, co která zobrazuje. Za odměnu od nás dostal tučný peněžní obnos pro kostel a porcelánovou sošku Pražského jezulátka - není těžké se dovtípit, co mu přišlo víc vhod.
|
páni - a to se však v Ethiopii nekonalo. Cesta byla kamenitá, hrbolatá a nesmírně prašná. Pokaždé, když jsme měli potkat auto, tak všichni honem zavřeli okýnka a když jsme se dostali za náklaďák a nemohli ho pár kilometrů předjet, tak jsme se ocitli v hnědém dusivém mraku a nebylo na krok vidět. Správně uvádí Lonely Planet, že kdo se chce pohybovat po ethiopských silnicích, musí mít velkou trpělivost a v pořádku ledviny.
Na konci cesty jsme byli vytřeseni a zaprášeni jako mlynář a jeho manželka - přičemž ale ta mouka byla zahnědlá... Na celé trase se pilně pracovalo, což s sebou sice přineslo asi dva pětikilometrové asfaltové úseky, ale hlavně nespočet objížděk a odboček z vyježděné trasy. Náš průvodce nám tvrdil, že do tří, čtyř let bude Ethiopie protkaná sítí kvalitních asfaltových silnic, a dle pracovního nasazení, které jsme cestou viděli, by se tomu i dalo věřit. Jirka prohlásil, že to celé bylo nejdelší staveniště, jaké kdy viděl...
No, nakonec jsme se dohrabali na místo určení a vše se v dobré obrátilo. Gondar je jedno z královských hlavních měst, která se v průběhu neklidných ethiopských dějin stěhovala z místa na místo. Císař Fasilidas zvolil v roce 1636 toto místo obklopené úrodnou krajinou a ležící na průsečíku obchodních tras pro vybudování své metropole. Gondar vzkvétal celých dalších 200 let a z této doby se dodnes zachoval mohutný palácový komplex a další významné stavby.
nu
V gondarském královském sídelním komplexu patřil
nejhonosnější palác císaři Fasilidasovi.
Kolem císařských lázní, jejichž nádrž je v současnosti naplňována vodou jen u příležitosti velkých náboženských svátků, které jsou zde slaveny s velkou pompou, vyrostly stromy podivuhodných tvarů.
Dřevěný strop v gondarském kostele Debre Berhan Sellasie je nejslavnější svého druhu v celé Ethiopii a zdobí ho okřídlené hlavičky osmdesáti ustaraných cherubínů.
|
