Jezero Sevan a jeho bližší a vzdálenější okolí.
Při cestování záleží na mnoha okolnostech, jak na člověka to které místo zapůsobí - krom veledůležitého počasí je ve hře mnoho dalších individuálních faktorů. Nevím, jestli to bylo jen nepříliš příznivou konstelací různých momentálních podmínek, nebo jestli to tak je skutečně a pořád, ale vychvalovaný a všude zmiňovaný Sevan se nám líbil jen pramálo. Jezero, jehož hladina vlivem státní politiky nejdříve klesala a nyní zase stoupá, takže chudáci hoteliéři a restauratéři, kterým se zatopují stavby, mají jen oči pro pláč, je deklarované jako jeden z hlavních arménských turistických taháků. V létě se sem prý téměř vylidní celý Jerevan… inu, nevím… My jsme se tu ocitli mimo sezónu, chcípl tu pes, ale dost dobře si nedovedu představit, že by to tu vlivem lidských davů bylo nějak hezčí. Námi obkroužené jihozápadní břehy jezera jsou buď pusté a pro kolemjedoucího velmi špatně přístupné, nebo s podivnou, nevábnou rekreačně/turistickou zástavbou.
Nicméně kolem se toho dá vidět dost a zajímavého. Už jen příjezd z jihu přes horské sedlo Selim s nádhernými výhledy do údolí a se slavným karavanserajem stál za to. Selimský karavanseraj (něco jako motorest pro středověké obchodníky) je jeden z nejzachovalejších svého druhu na světě. Byl vystavěn ve 14. století těsně pod horským průsmykem ve výšce nějakých 2400m nad mořem. Bylo jasné, že v takové výšce a v takové zimě je zapotřebí všechno stěsnat do malého prostoru, aby neunikalo teplo - takže kdo má v paměti pouštní či středomořské karavanseraje s jejich pavlačemi a rozlehlými nádvořími, bude poněkud překvapen (ostatně stejně jako my) - poté, co se Libor pravil, že to zdálky vypadá jako kravín, jsem si pohoršeně odfrkla, ale musela jsem připustit, že je to velmi trefné přirovnání.
Na náhorní planině při přejezdu pohoří Vardenis jsme se dokonce přiblížili ke sněhovým plotnám. Nebyl to ale žádný dramatický klimatický zlom, jaký jsme zažili na Kavkaze při našem výletu do Gruzie. Klesali jsme dolů k Sevanu a projižděli jsme vesnicemi pro nás v nevhodnou dobu - silnice byly ucpány stády krav, které se vracely domů z pastviny. Byla to docela legrace, protože jsme vypozorovali, že se z velkého stáda u jednotlivých statků oddělují větší či menší skupinky dobytka. Někde je už domácí vyhlíželi a přebírali si je, jinde šly krávy domů samy - jako děti ze školní družiny :) Takže zde funguje jakási dělba práce - krávy prostě chodí na pastvu spolu s kamarádkami z jiných statků a mají společné najaté pasáky. O pár kilometrů dál se podobné scenérie odehrávaly s ovcemi…
Na břehu jezera jsme narazili na dva kláštery: jeden krásný, těsně u břehu, žlutým lišejníkem zarostlý, opuštěný - Hayrivank. Druhý, Sevanavank - původně na ostrově, nyní na poloostrově, uprostřed turistické rekreační oblasti. I tento druhý by byl nejspíš krásný, ale ocitl se v sevření tak nevábných staveb, že jsme raději prchli.
Noratus - "kačkarové pole" nedaleko sevanského břehu jsme si nemohli nechat ujít. Kačkary jsou tesané pamětní kameny, s nimiž jsme se hojně setkávali po celé Arménii a které jsme nikde jinde neviděli. Kačkar znamená v překladu "křížový kámen" a tvoří nedílnou součást arménské historie a kultury. Kameny se začaly objevovat někdy v 9. století a nové vznikají dodnes. Nejčastější důvod vztyčení kačkaru byla snaha o zajištění spasení duše zemřelého. Kačkary ale nevznikaly jen jako náhrobní kameny, ale i jako děkovné desky - na počest vítězných bitev, dokončení různých staveb (kostela, mostu), nebo dokonce i jako připomínky neopětované lásky. Základním motivem každého kačkaru je kříž obklopený rozmanitými dekorativními motivy, ať již rostlinnými, florálními či abstraktními, geometrickými.
Téměř každý arménský kostel a klášter má volně stojící kačkary ve svém okolí, některé jsou také umístěny přímo do zdí sakrálních budov. Uvádí se, že po celé Arménii je roztroušeno více než 40 tisíc těchto kamenných desek. Některé vzácnější kačkary jsou přemísťovány a soustřeďovány do parků a muzeí, většina jich ale zůstává na původním místě. Tak je tomu i v případě lokality Noratus, která je nejpočetnějším uskupením kačkarů v celé zemi. Je to vlastně starý hřbitov s nějakými devíti stovkami v tomto případě vesměs náhrobních kamenů, které se datují do rozpětí mezi 10. a 17. stoletím.
Od Sevanu jsme se přesunuli do Dilijanu, který jsme si na základě vychvalování v průvodci zvolili jako základnu pro návštěvu klášterů provincie Lori a Tavush. Inu, "město s perníkovými domy uprostřed arménského Švýcarska", to prostě nesmíte minout … já tedy nevím… a navrch jsme si zvolili ubytování v soukromém penzionu, dle průvodce "all clean, modern and carefully decorated" … joj! … nevábná rozložitá bytná, upatlaný igelitový ubrus na stole, všude plyšová zvířata, zejména tygříci, háčkované dečky kryjí fleky na nábytku a koupelnové předložky jsme raději odsunuli bokem, abychom na ně nemuseli šlapat. Zato jsme si mohli užívat náramné podívané na zlatě zarámovaný obraz, který se po zastrčení do elektrické zásuvky rozpohyboval a rozezněl - vodopád v tropické krajině se zurčící vodou a štěbetajícím ptactvem :)
A co nám tam ještě zbylo? … Ještě pár klášterů :)
Severně od Sevanu, v údolích řek Debed a Aghstaf jsou přímo semeniště klášterů - bohužel jsme stihli navštívit jen některé. Napíši ke každému krátkou subjektivní charakteristiku a připojím pár fotek…
Ještě předtím ale malý vzkaz a zdravice našim památkářům a ochráncům všemožného - byť jim mnohdy spíláme, že jsou otravní a přemrštěně horliví - tak tohle by se u nás (snad) nemohlo stát… Podívejte se na fotografie, jak to vypadá ve městě Alaverdi, které leží na řece Debet, v samém srdci historické klášterní oblasti.
A teď ty kláštery:
Kobayr – vysoko ve stráni, přístupný jen pěšky, přes koleje a malou vesnici, dále vzhůru strmou stezkou mezi kravskými lejny. Právě zde probíhaly rekonstrukční práce. Jeden z mála klášterů s velmi dobře zachovalými nástěnnými malbami. Krásný zážitek!
Haghpat - zařazený mezi památky UNESCO, tudíž hojně navštěvovaný. Členitá soustava sakrálních budov, hezky polozanedbaných, takže působily velmi opravdově.
Akhtala - opevněný kostel, kde nás temné mraky, které nám celý den byly v patách, konečně dostihly a ztrestaly. Museli jsme chvíli počkat, než se provazy vody zklidní, ale zato jsme se tu ocitli zcela sami. Zdejší velmi vlídný, několika jazyky hovořící kněz nám pečlivě a poutavě vylíčil historii kostela, vysvětlil, co vyobrazují nádherné nástěnné malby, a zodpověděl i všechny naše všetečné dotazy.
Sanahin - další UNESCO. Již podvečerní prohlídka potemnělého bazaltového klášterního komplexu se zachovalou oktogonální knihovnou, která nebyla nikdy vypleněna nájezdníky, protože zde byly uchovávány artefakty vlastní všem tehdy známým okolním kulturám.
A velmi nenáboženský protipól: ve vesnici Sanahin se narodil Artem Mikoyan, spolukonstruktér slavné stíhačky MiG. Nedaleko kláštera je jeho památník s vystaveným modelem MiG-21
Haghartsin - nově zrekonstruovaný klášterní komplex, který z velké části ztratil své kouzlo. Je hladký, vymydlený, vyfešákovaný … až příliš. A navíc odsud do jerevanského muzea zmizel reliéf se šikmookou Madonou, na kterou jsem se tolik těšila. Zdejší mniši nechali Panenku Marii vytesat s mongoloidními rysy, aby se podobala středoasijským nájezdníkům a ti klášter ušetřili - tehdy to zafungovalo, v jedenadvacátém století už ne. V roce 2010 byly dokončeny stavební úpravy a přibyla budova semináře, ve kterém bude pokračováno ve zdejší tradici střediska liturgických zpěvů. A vskutku: usměvavý duchovní se sám nabídl, jestli nechceme, aby nám zapěl a předvedl tak akustické přednosti zdejší kaple. Byl to úchvatný zážitek. A abych nebyla smutná kvůli Madoně, tak mi ukázal alespoň reliéf se šikmookým donátorem. Ten je zabudovaný vysoko v kostelní zdi a nedá se tudíž nikam odvézt.
Goshavank - pár kilometrů od Haghartsinu, tady jsme si spravili chuť. Zase jednou staré poctivé lišejníky a pořádná tráva ze střechy :)
A něco hezkého o arménském výletě na závěr? Zase jednou "nebezpečná země", která velmi mile překvapila. Určitě tam musíme jet znovu, protože nám pár klášterů ještě uniklo :)
|
