Náhorní Karabach - Arčak.
Náhorní Karabach - opět se nebudu pouštět do politiky… Možná nebudu kamenována, když se uchýlím k překladu pár vět z Lonely Planet… Nagorno Karabach je hádanka uvnitř Kavkazu, je to nikým neuznaná země, je to arménská kultura obklopená Azerbajdžánem. I jen samotné jméno je rébusem: nagorno je ruský výraz pro "horský" (nebo "náhorní", chcete-li), kara znamená turecky "černý" a bach, bakh je persky "zahrada" … takže "černá zahrada v horách". A aby to nebylo jednoduché, tak místní a všichni Arméni tomuto území říkají Arčak.
Dále Lonely Planet (vydání z roku 2008) uvádí, že válka, která zde proběhla na počátku 90-tých let, zemi velmi poznamenala a cesta sem stále zůstává velkým dobrodružstvím. Počínaje špatnými silnicemi, přes četná území se zákazem vstupu, až po nevyhovující turistickou infrastrukturu. Již tehdy se ale píše, že věci se rychle mění a země se snaží zotavit.
My můžeme podat svědectví z jara roku 2012. Rozmýšleli jsme se, jestli vůbec riskovat cestu na tuto "horkou půdu", jestli si koledovat o problémy. Neměli jsme ani vízum. (To by se údajně dalo získat s jednodenním čekáním kdesi v Jerevanu, ale nechali jsme to plavat - zas tolik jsme po Náhorním Karabachu netoužili.) Vydali jsme se tedy "zkusit okouknout hranici" a zjistit, jak to na nás zapůsobí - navíc byl ten den arménský státní svátek, takže jsme nedoufali, že bychom uspěli na úřadech stran víza.
Cesta "chudým krajem" jižní Arménie, tak jak jsme po ní jeli desítky kilometrů, se na jednom kopci najednou změní - hladká vozovka z kvalitního asfaltu, krajnice, svodidla … kolem vás bilbordy "Vítejte v Náhorním Karabachu", "Welcome to Artsakh" … výhled na zalesněnou kopcovitou krajinu, klesáme dolů a na dně údolí moderní budova celnice. (Doteď jsem to moc nepochopila, ale podle mapy jsme museli projíždět azerbajdžánským územím - Náhorní Karabach je izolovaný, jaksi zaklíněný do Azerbajdžánu, nesousedí přímo s Arménií, nicméně nikde jsme neviděli ostnatý drát, bunkry, vojenské strážní věže.) Na celnici nepanovalo žádné napětí, žádné přísné a zachmuřené obličeje, žádné samopaly přes rameno - naopak: pohodoví uniformovaní fešáci, kteří, když zjistili, že chceme jet dál, ale nemáme vízum, nám vytelefonovali dvouhodinový časový interval, ve kterém nás budou očekávat na ministerstvu zahraničí ve Stepanakertu, abychom si mohli vyřídit vstupní formality - ve státní svátek!! Prostě selanka.
A na tomto místě vyprávění musím rozdvojit. Na část všeobecnou stran našich turistických či cestovatelských zkušeností v Náhorním Karabachu a na část osobní, kdy nám v kopcovitém terénu mezi hranicí a hlavním městem praskl klínový řemen… !!! To se nám muselo stát zrovna v Náhorním Karabachu, kde by se mělo chodit po špičkách!!
Tak nejdřív ten řemen - budu psát heslovitě, abych neunavovala - ale že to byl zase jednou zážitek! Prostě šup, uprostřed kopce auto z ničeho nic těžce ovladatelné, takže Jirka sotva stačil sjet na kamenitý okraj silnice. Pod kapotou chuchvalec černých roztřepených cancourů. Okamžitá asociace "dámská punčocha" se ukázala scestnou - na výpravy vozím všechno možné, avšak silonky mezi to opravdu nepatří, ale i kdyby, tak motory jsou dneska tak složité, že jsme se k té soustavě osmi koleček ani nemohli dostat, natož pak je nějak složitě čímsi propojovat - následně s tím měl honičky i "mastěr" Andrej …
Takže: Nejdříve telefonát do půjčovny v Jerevanu ("v případě problémů volejte 24 hodin denně, o vše se postaráme") … vydržte, ozveme se zpátky … půl hodiny čekáme a nic … voláme znovu - bohužel vám v tuto chvíli nemůžeme pomoci, zařiďte si to nějak sami … stopujeme … auta nás objíždějí obloukem … přibrzdí jen maršrutka, je ale napěchovaná, už se nevejdeme … nakonec zastaví černé auto a v něm - koho nevidíme? naši "staří známí", pohraničníci/fešáci … už cestou se hrozně snaží, telefonují a zařizují … zavezou nás do autodílny, do "mastěrskoj", kde se ukazuje, že na místě nic nevyřešíme a auto se musí dopravit sem … objednávají "evakuátor", odtahové vozidlo … to sice vyjíždí vzápětí, ale následně se ukazuje, že řidič Saša je schopen z něj vymáčknout maximálně třicítku, takže naše naložené auto, Pavlína, Libor a Saša se v mastěrskoj objeví za nějaké čtyři hodiny … mezitím nám propadá schůzka na ministerstvu, takže se tam telefonicky omlouváme (blahořečíme socialistickému školství, které do nás za totáče hustilo ruštinu) … teprve nyní vychází najevo, že náhradní klínový řemen tady nemají, ale musíme si ho sami sehnat v místní mototechně … taxi do mototechny (státní svátek, ale i přesto je otevřeno!) - dlouhé pátrání na internetu a vybírání správného řemene pro náš typ auta … mezitím v mastěrskoj Saša spustil naše auto z evakuátoru a vzápětí se mu podařilo nám ho tímže evakuátorem nabourat!!! … intenzivně myslíme na mládenečka z jerevanské půjčovny a jeho svraštělé čelo, když nás přísně varoval, že všechny škrábance zaplatíme … takže policie, pojišťovna … sepisování, focení, dohadování, telefonáty … mezitím konečně dochází na vlastní výměnu klínového řemene … ukazuje se, že nám prodali příliš dlouhý, to už je ale půl osmé večer, takže nejspíš máme pro dnešek smůlu - nene, v mototechně mají do osmi … šup do mototechny (taxi není po ruce, tak jsem ukecala majitele autoservisu, který přijel v růžové košili a nablýskaném fáru okouknout svou provozovnu) … druhý klínový řemen již sedí - hurá! … fotíme skupinovou fotku s Andrejem, psem hlídačem a dědečkem popletou (který Andreje navigoval tak, že s kolem našeho auta málem zahučel do opravárenské šachty v podlaze, ale to už byl jen detail v tom povedeném dni) … odjíždíme do hotelu a hlavně se opít … druhý den už trávíme "jen pár hodin" byrokracií - čekáním na fakturanta, pojišťováka a razítko … vízum na ministerstvu je brnkačka, dostáváme ho během deseti minut.
Hu! … Když si uvědomíme, že jsme do Karabachu vjížděli se staženým hrdlem a dalšími tělními otvory, že jsme sem ze samé obavy z nebezpečí chtěli jen nakouknout a hlavně jsme tu (probůh!) nechtěli strávit noc, tak to se nám to tedy hezky vymklo! :) … a kolik švandy jsme tu zažili! :)
A teď ta "oficiální část zprávy o Karabachu".
Vskutku se sem málo jezdí. Krom dvou mladíků s batůžky a fotoaparáty, kteří na nás spiklenecky přes ulici nenápadně zamávali, tak jakoby konspirativně, přičemž na nich bylo vidět, že se tu vůbec necítí dobře, jsme vůbec žádného dalšího lufťáka nepotkali, neviděli. Nicméně my jsme se tu cítili velmi dobře. Neměli jsme nejmenší pocit ohrožení či nebezpečí - nepohybovali jsme se ale, pravda, v žádných extrémních lokalitách.
Hlavní město Stěpanakert je možná trochu Potěmkinovou vesnicí - velmi se zde staví a zvelebuje, je téměř hmatatelně cítit, jak moc se sem investuje a jak moc velká se vyvíjí snaha, aby to tu bylo krásné a blahobytné. V centru jsou pompézní budovy, po hlavní třídě se prohánějí luxusní auta, díru po kulce uvidíš jen tu a tam. Však také dědeček v mastěrské se s námi dal do hovoru a moc nám děkoval, že jsme sem přijeli - velmi si toho váží. Všichni si prý myslí, že v Karabachu je nebezpečno a snad se v okolních regionech dokonce povídá, že Karabaši jsou lidožrouti (?) … :) … tak je nám vděčný, že jsme se sem i přesto vypravili…
Kdybychom bývali neztratili čas v autodílně (nakonec nás ta lapálie stála plných 24 hodin zdržení), tak bychom se možná vypravili i do vzdálenějších karabašských oblastí, ale takhle jsme vlastně jen probrázdili Stěpanakert a navštívili město Shushi (Šuši) - a to už ale bylo jiné kafe.
Zdá se, že většina finančních prostředků proudí do hlavního města a tady jsme si teprve uvědomili, že se tu donedávna opravdu tvrdě bojovalo. Rozstřílené, rozmlácené, ze tří čtvrtin zpustlé, velké historické (?) město, kde z opuštěných betonových staveb už rostou třímetrové břízky a kde se některými městskými ulicemi ani nedá projet, jak jsou plné děr, výmolů a dosud ještě zatarasené válečnými sutinami. Pochopitelně tu stále žijí lidé. Tak tady to bylo opravdu divné a skličující.
Nicméně karabašská příroda je krásná a litovali jsme, že jsme ji nemohli prozkoumat blíže. Bohužel jsme se nedostali ani k žádnému ze zdejších klášterů, a tak jsme si jen dali šašlik v horském sedle cestou zpátky na hranice, projeli kolem tanku a už jsme chvátali trochu nahnat tu jednodenní ztrátu.
|
