| |
Blízké okolí Jerevanu.
První malý výlet byl směrem jihovýchodním k rekonstruovanému chrámu v antickém slohu Garni a ke klášteru Geghard. Před cestou jsme se zastavili v sámošce na okraji Jerevanu a nakoupili si na piknik dobrůtky, které jsme pak už nikde neviděli: nakládené cuketky a baklažánové závitky plněné mrkví - mňam! V prodejně měli v akváriu na prodej i jesetery, ale když jsme s nimi s Pavlínou trochu laškovaly, tak na nás nerudně vystartoval prodavač - asi neměl smysl pro humor a k tomu byl u ochránců přírody… :)
Hned za předměstím Jerevanu začínala krásná divoká kopcovitá příroda - ta nás ostatně ohromovala na mnoha dalších místech po Arménii - a z ní se po chvilce bloudění vyloupl chrám Garni - jediné místo, kde jsme v Arménii platili vstupné. Bylo to trochu víc turistické, než by se nám líbilo, areálem se linula reprodukovaná tklivá melodie fléten "duduk" a u vchodu postával krojovaný pán. Jak je člověk zvyklý na různé atrakce pro turisty, tak nám to ani nepřišlo, ale zpětně vzato to byl při naší arménské cestě jev ojedinělý. Všude jinde to bylo "opravdové" … tedy skoro všude :)
To, co ale v Garni bylo vskutku "opravdové" a zcela kontrastující s antickou stavbou, které nebylo jednoduché uvěřit, že je skutečně antická - spíš by se zdálo, že původních je jen pár kvádrů a všechno ostatní je doplněné v nedávné době - takže to, co zaručeně nebylo narafičené, byly nedaleké skalní útesy. Hned vedle archeologické lokality začíná pěší stezka do kaňonu, přičemž se sem dá zajet i autem přes vesnici a dolů po kamenité cestě, která si nezadá s horskou dráhou na Matějské. Mohutné svazky kamenných píšťal jsou opravdu impozantní a krásné. Údolím teče dravá říčka a jelikož je místo nepříliš snadno přístupné, tak tu nebyla ani noha.
Pár kilometrů od Garni je klášter Geghard, další turistická "pecka". Naprosto správné bylo doporučení v průvodci, že by se tato lokalita měla navštěvovat až jako několikátá v pořadí arménských kláštěrů. Teprve ve srovnání s ostatními prý vynikne jedinečnost a zvláštnost tohoto nepravidelného a členitého komplexu, který je zčásti zatesaný do skály. Svatá pravda. Takže my jsme sem vrazili hned první den a museli jsme si všechno zapamatovat, abychom pak mohli srovnávat a poměřovat dodatečně…
A ještě jednu neopakovatelnou specialitu tady mají: geghardské koláče. Koupili jsme si čtvrtku - nebyla ve srovnání s ostatními cenami zrovna levná - ale bylo to výborné! Tak výborné, že jsem se vrátila ještě pro půlku a secpala jsem ji sama, nikomu jsem nedala ani kousnout… a vyvalilo se mi břicho - ale stálo to za to! :) Fotku tetky s koláčem před klášterem jsem viděla už v průvodci. Myslela jsem, že je to "univerzální" ilustrační snímek a podobné koláče budou po celé Arménii - kdepak! Jinde jsme je potom už neviděli … ještě, že jsem se u Geghardu našťouchala do zásoby :)
Další jednodenní výlet mířil z Jerevanu směrem západním. První na ráně byla lokalita Zvartnots, po níž je pojmenované i nedaleké mezinárodní letiště a znamená to "nebeští andělé". V místě, kde stál nejspíš velmi krásný, údajně dvoupatrový kostel na kruhovém, resp. pravidelném 32bokém polygonálním půdorysu, toho po zemětřesení z devátého století moc nezbylo… rekonstruované oblouky a původní podlaha, plus základy okolních hospodářských a světských budov. Je opravdu škoda, že se stavba nezachovala z větší míry, protože musela být zvláštní a velmi krásná. Však si ji Arméni velmi považují, možná i proto, že je tak blízko hlavního města - její fotku vidíte ve všech turistických brožurkách a není pochyb, že je hojně navštěvovaná.
O tom jsme se sami přesvědčili - poprvé jsme se tu setkali s hordami "vypuskniků", kteří se nám do cesty pletli ještě další dva dny. "Vypuskniki", neboli absolventi - maturanti, prostě tlupy vyparáděných a neuvěřitelně rozjívených pubescentů, kterým zrovna skončila škola. V pátek a v sobotu se slavil "poslednij zvanók" a ke zdejší tradici zjevně patří, že se mládež hromadně jezdí fotografovat a filmovat na historická památeční místa. Zvyk jistě hezký a bohulibý, jen kdyby ti "fakani" tak nevyváděli… Největší dílo předváděli na silnici, kdy se nebezpečně předjížděli v troubících autech ověšených nafouknutými balónky, přičemž čouhali z otevřených střech, nebo poloseděli (!!) ve stočených dveřních okýnkách (teď nemluvím o balónkách, ale o podnapilých adolescentech). Tyto divočiny se naštěstí odehrávaly jen dva dny.
Polední zastávka v Echmiadzinu, což je arménské duchovní centrum, sídlo představeného arménské církve, kterým je Katholikos. Komplex sakrálních staveb často uváděný jako "arménský Vatikán" … první bazilika zde vznikla hned zkraje 4. století, krátce po přijetí křesťanství jako státního náboženství (v tomto ohledu má Arménie světový primát). Tak na to jsme se těšili!
Nepříjemné vedro a hlad … abychom neměli zážitek z návštěvy tohoto mystického místa znehodnocený přízemním tělesným dyskomfortem, zašli jsme nejdřív do příjemně vyhlížející zahradní restaurace. Naše pozitivní naladění malinko opadlo po zjištění, že restaurace nedisponuje tekoucí vodou - když jsme se sháněli, kde si umýt ruce po použití hajzlíku, tak čiperná a ochotná paní kuchařka hbitě vylovila škrabku z kýble a nechala nás umýt si ruce ve vodě od brambor. Pak nám servírovali oběd. Kuře (cypljonok) bylo uvnitř nedopečené, takže jsme si místo dezertu dali raději endiaron. Úsměvné bylo, že na účtu jsme jako jednu z položek měli napsáno "VIP2" 1500 dramů. Už v Jerevanu jsme se setkali se zvláštností, že když si zvolíte lepší posezení v rámci jednoho podniku (pohodlnější křesílka, hezčí koutek), tak vám účtují "VIP přirážku". Ve večerním pouličním baru, kde jsme si vybrali útulný a oddělený box, to chápu a akceptuji - zvláště, když jsme na to byli předem upozorněni. V případě plastového stolku a plastových židliček v městském parku v Echmiadzinu, kde netekla voda a obtěžovaly nás loudící kočky, nás to docela pobavilo. Pak jsme zjistili proč: ostatní stolky byly "jen" pod stromem, my nad sebou měli plastový přístřešek s nápisem Coca Cola :)
A "Vatikán" samotný? … inu, dvěma slovy: nic moc. Zpětně vzato: pro nás nejkrásnější místa v Arménii byla ta poněkud zanedbaná. Nejpůsobivější kláštery byly ty lišejníkem obrostlé, kterým ze střechy trčely mladé břízky. Ano, je mi jasné, že to takhle být nemůže, že je třeba se o památky starat, jinak by spadly. Nicméně, pakliže byla arménská historická pamětihodnost po rekonstrukci, tak vypadala nepřirozeně, jak vymydlená pracím práškem, kolem pravidelné záhony polozaschlých růží, ze škvír kolem nově zasazených futer bezostyšně čouhá montážní pěna veselé barvy, které zjevně nehrozí, že ji někdo umravní.
Tož takhle vypadal Echmiadzin - komplex církevních staveb v různém stádiu rekonstrukčních prací, umístěný v rovinaté oblasti uprostřed městské zástavby. Hlavním středobodem je katedrála obklopená parkem s udržovanými záhonky a rozmístěnými kačkary, které sem byly svezeny z celé země. A všude zástupy vypuskniků a návštěvníků.
Nutno říci, že arménští duchovní se všude chovali velmi mile, přívětivě a shovívavě. Jsem zvyklá na strážce chrámu spíše nerudné, házející nepříjemné pohledy a turisty okřikující. Tady v Arménii si nechali všechno líbit. Nikdo neumravnil halekající mládež zkoušející ozvěnu v geghardských skalních kaplích, nikdo neokřikl děti hrající si v chrámu na honěnou, nikdo neměl nic proti fotografování všude a všeho… pouze v Echmiadzinu, když skupina vypuskniků vylezla před oltář, aby se nechala vyfotit, a jeden z nich málem porazil pultík, u kterého se čtou evangelia, přistoupil jeden z kněží a téměř omluvně dotyčného studenta vyzval k poodstoupení.
Jen jestli já ale stále nekritizuju a nekafrám? … Faktem je, že zrovna ze začátku jsme navštívili pár historických lokalit, ke kterým jsme možná měli trochu výhrady, či spíše které zcela nezapadaly do našich nálad a očekávání … ale pozor! :) Teď to začíná!
Hovhannavank! První, alespoň pro mne "doopravdický" klášter, který jsem si vychutnala - trochu omšelý, stranou dění, nad hlubokou průrvou, zalitý oranžovým večerním světlem, byli jsme tu sami… Prostě nádherné místo s atmosférou. Charakteristické zapamatovávací znaky, které budu mít s Hovhannavankem spjaté, jsou dva: jednak dobrosrdečná paní v zástěře, od které jsme si koupili zvláštní tmavohnědé v bůhvíčem nakládané ořechy a pudink na provázku, a druhak zajímavý reliéf Krista mezi pěti pošetilými a pěti moudrými pannami.
A poslední zastávkou toho dne byl Sagmosavan - klášter na okraji stejné průrvy, ležící asi pět kilometrů severně od Hovhannavanku. Byl o fous méně hezký a hlavně nás tu po chvíli klidu a osamění dohnali vypuskniki. Jirka se sebevědomými slečnami v červených lesklých blůzkách zapředl hovor, jehož výsledkem bylo zjištění, že ovládají jen bídně angličtinu a už vůbec ne zeměpis, ze kterého některé právě maturovaly… :)
|
|
|
|
|
