Jerevan - druhdy "hliněný hrnec"
Arménii jako cílovou zemi vymyslel tentokrát Jirka bez mého přičinění sám. Malinko ho podezřívám, že mi to udělal naschvál… na jarní výlet jsme se letos domluvili ve čtyřech, s kamarády Pavlínou a Liborem, přičemž zadání znělo "fajn klidná dovolená" … já jsem si po nedávné poněkud náročnější cestě do Argentiny představovala třeba Andalusii… takže Jirka určil Arménii - ostatně všechno je to od "A" :)
Pochopitelně jsem se vzápětí nadchla a začala shánět materiály, průvodce a informace.
Letěli jsme s ČSA, přímý let Praha-Jerevan. Nevím, co je to za módu, jestli aerolinky tolik ušetří, ale v poslední době, kam se vrtneme, tam se ocitneme ve tři ráno - v Tbilisi, v Lisabonu, v Tel Avivu, v Jerevanu… Vyřizovat vstupní formality, dohadovat se v autopůjčovně a orientovat se v neznámém prostředí po noci strávené na cestě není nejpříjemnější, ale pochopitelně se to dá přežít...
Takže hned zkraje několik praktických informací
pro případné zájemce o cestu:
Vízum se vydává přímo na letišti a probíhá to bez problémů. Na formuláři je místo pro nalepení fotografie, trochu ve mně zatrnulo - kolik víz už jsme po různých letištích obstarávali a vždy jsme se obešli bez fotky … žádný strach, ani v Jerevanu fotku nakonec nechtěli… Vyplatí se přichvátnout si s vyplňováním tiskopisu a vybojovat přední místo ve frontě, protože to úředníkům moc nejde od ruky. Co je to ale proti tempu a důkladnosti pána z půjčovny automobilů - dočista jsme z něj rostli! Jen než jsme obešli auto a jako pátrací četa zanesli do nákresu každý i pármilimetrový škrábaneček na karoserii - protože každý ďůlek, který přibyde si hezky zaplatíme!!! (viz dále kapitolka o Náhorním Karabachu)
Vyfasovali jsme také GPS navigaci, což byl oproti Gruzii nevídaný pokrok, nicméně záhy jsme zjistili, že v ní je zadáno jen nějakých padesát cílových lokalit, takže se těžko dá jezdit "tam", do vesniček a ke klášterům, které jsme chtěli navštívit, ale dá se dobře vracet "zpátky", do větších měst, kde jsme nocovali. Navigaci jsme zejména ocenili v Jerevanu…
V Jerevanu jsme spali celkem tři noci a zprvu podnikali hvězdicové výpady do okolních pamětihodností - je jich dostatek v okruhu nějakých 40-50 km. Teprve následně jsme vyrazili na několikadenní okružní cestu po Arménii.
Nejdřív tedy Jerevan: Jak již řečeno - moderní velkoryse založené město na kruhovém půdoryse, které však (alespoň pro nás) postrádalo jakéhokoliv genia loci. Bydleli jsme v hotelu na kopci nad městem, odkud jsme měli krásný výlet na Ararat a jeho špičatého malého bráchu "Malý Ararat". Hory se zdály blízko, ale ve skutečnosti byly už v Turecku a pro Armény tudíž nedostupné.
Ararat nad Jerevanem - "co by kamenem dohodil" - jeden by řekl, že se sem z hlavního města jezdí na nedělní výlety… Nikoliv - Ararat je v současné době pro Armény nepřístupný.
Jerevan je, jak již řečeno, město veskrze moderní - myslela jsem původně, že bylo obětí zemětřesení a že nezbylo, než ho vystavět nové … nikoliv - bylo obětí architekta Tamaniana, který ve dvacátých letech 20. století navrhl velkolepou urbanistickou přestavbu hlavního města sovětské Arménie. Nicméně: nemohu soudit, když jsem neviděla Jerevan předtím - viděla jsem jen Tbilisi, krásné, noblesní, charismatické … Myslela jsem, že Jerevan byl podobný a že tudíž zatracen by měl být ten, kdo ho takto vyrychtoval. Poté, co jsem se dočetla, že Jerevan byl v 19. století pouze druhořadým posádkovým městem s nízkými cihlovými domky se zahradami, osmi mešitami, sedmi kostely a sedmi karavanseraji, to vše obehnané cihlovými hradbami, a že o něm car Mikuláš I. během své jediné návštěvy prohlásil, že vypadá jako hliněný hrnec … tak poté už držím pusu a nekomentuju.
Architekt Tamanian, "otec" dnešní moderní
koncepce Jerevanu. A vzadu se stále staví…
Navštívili jsme výrobnu proslaveného koňaku Ararat - známého u nás už za totáče. Společnost nyní patří nadnárodnímu koncernu Pernod-Ricard, stejně jako naše Becherovka, takže nás až tak neudivilo, že jsme mimo jiné právě Becherovku našli v místní podnikové prodejně. Současná "Ararat brand factory" je vymustrovaná pro důstojné přijímání nejen turistů, ale i nóbl zahraničních návštěvníků. S exkurzemi dělají docela drahoty - nejen, že musíte platit vstupné=ochutnávkovné, ale je zapotřebí objednat se několik dní předem… to však není náš styl, takže jsme málem odešli s nepořízenou - tentokrát zabodovala kamarádka Pavlína, která ukecala "recepční" a ta nás připojila ke skupině, která zrovna nastupovala na prohlídku. Za průvodkyni jsme měli arménskou dvojnici Audrey Hepburn a bylo to moc milé.
Už tištěný průvodce vychvaluje pravidelný pouliční trh "Vernissage", takže je jasné, že my, známí oblibovatelé blešáků a jarmarků, jsme si to nemohli nechat ujít… Pár stánků je tady i přes týden, ale hlavní rej se odehrává o víkendu, takže jsme proto upravili i svůj odjezd z Jerevanu, jen abychom vyhlášený trh stihli. Nezklamal nás. Kamarádi a naši blízcí z nás mají už trochu legraci, že kupujeme všemožné krámy, které k ničemu nejsou a nikomu neposlouží, ale my to bereme jinak. Tak trochu jako sponzorství či důstojnou finanční podporu prodejcům. Když dáte žebrákovi almužnu, tak on se ponižuje a vy se ustrnete. Když od někoho něco koupíte a ještě přitom trochu smlouváte, tak mu dáte vydělat, aniž by měl pocit, že přijímá nějaký milodar…
A tak Jirka během hodinky na Vernissage zakoupil: jednu olejomalbu s vyobrazeným porouchaným dvouplošníkem, jednu olejomalbu se zátiším s granátovým jablkem, pletené prstové rukavice pánské (tady byla legrační konverzace s prodejkyní, která se Jirky zeptala na velikost bot - on opáčil, že si kupuje rukavice, načež ona tvrdila, že u každého jedince je velikost nohy provázaná s velikostí ruky, a na jeho botu dvaačtyřicítku mu vnutila příslušné rukavice), ručně vázaný padesát let starý koberec, CD s tradiční arménskou hudbou 2ks (buklet ofocený na kopírce podtrhoval tvrzení prodejce, že CD je originální), pestré skorohedvábné šálky dámské 3ks (já, jedna dcera, druhá dcera), metál jakýsi ze sovětské éry, zubní zrcátko (taková věc se v domácnosti hodí), přívěšek z pravého jantaru za velmi výhodnou cenu (až podezřele výhodnou… Jirka je přesvědčen, že je to pravý jantar, já se obávám, že je to pravý plast - faktem je, že uvnitř jsou mušky a broučci - abychom si nepokazili náladu, raději jsme ho nepodrobili zkoušce se zapalovačem, jak nás vyškolili orientální obchodníci), tradiční arménskou kuchařku psanou azbukou (Jirka už podle ní jednou uvařil), notový sborník klavírních skladeb od Chačaturjana pro dceru (ta pravila, že se podle nich bez velkého orchestru hrát nedá)
… bohužel jsme nekoupili modlitební koberec s portrétem Lenina obkrouženým typickým vzorem "buchara" - byla to vskutku raritní věcička, ale chlapík za to chtěl nekřesťanské peníze a nehodlal příliš slevit … tak jsem si Lenina jen vyfotila.
Ke stati o Jerevanu ještě přidám fotografie z posledních hodin v Arménii, kdy jsme se po okružní cestě vrátili zpět do hlavního města a těsně před odjezdem na letiště jsme zcela náhodou na Náměstí republiky natrefili na večerní představení "voda, zvuk a světlo" … bylo to nesmírně příjemné a působivé a ve Svěrákovsko-Cimrmannovském duchu by se dalo říct, že to "byla taková pěkná tečka za tím naším výletem" … :)
(Ale to všechno pletu dohromady, protože jsem vlastně naši arménskou cestu ani pořádně nezačala psát…)
|
