Kraj Misiones - bujná vegetace, rudá půda a vodopády Iguazú.
Ocitli jsme se v naprosto novém prostředí... Vlhko a vedro - bylo nutné si uvědomit, že vůbec nemá smysl se převlékat... Kdyby se člověk chtěl cítit dobře a čistě a vyměnil si oblečení, tak byl stejně po deseti minutách vlhký a zapařený, takže to nemělo smysl. Nestarej se a užij si výlet! :)
Půda zde byla červená, silnice sice rovná, ale houpající se nahoru a dolů, takže se nedalo jet tak rychle, po cestě četné kamiony plné dřeva a všude kolem bujná vegetace.
Tak vypadá argentinský region "Misiones". Název oblasti pochází od jezuitských misií, které zde byly vybudovány v 17. století. Nejzachovalejší z nich a jediná, kterou jsme navštívili, je San Ignacio Miní, skvost UNESCO - podívejte se na fotografie, netřeba barvitých komentářů... červené pískovcové budovy jsou postavené ve stylu, kterému se dnes říká "guaraníské baroko" ... podle kmene Guaraní, který tuto oblast obýval a obývá...
... a zejména si všimněte poslední fotografie, která ukazuje ceník vstupného – velmi rozlišeného podle věku a zeměpisné příslušnosti ... zahraniční návštěvník versus místní důchodce – jaká nespravedlnost !!
Bylo tu vedro hrozitánské, až se nám udělalo šoufl (a že jsme na ledacos zvyklí...)
Jeli jsme proto dál - klimatizovaným autem do Puerto Iguazú k Tukanovi :) Ubytování v "Toucan Lodge" Jirka vygugloval den předem v Saltě. Nocleh v bungalovech v tropických oblastech zrovna neoblibuji, ale budiž ...
Když jste v tropech a přespáváte v devátém patře betonové výškové budovy, tak jste dál od přírody a je více pravděpodobné, že budete ušetřeni konfrontace s různými potvorami... pakliže zvolíte ubytování typu bungalov, tak musíte počítat s různými nepříliš příjemnými překvapeními... a taky že jo!! U Tukana na mne ráno v koupelně z ručníku vyskočila žába s třapatýma tlapičkama - lekla jsem se mohutně - přivolala Jirku, ale tomu se žába taky nelíbila, takže jsem musela jít pro Tukana (Tukan je naše interní pojmenování postaršího Angličana, který se usadil v Puerto Iguazú a provozuje zde ubytovací zařízení.). Tukan pravil, že žabička je neškodná, a asi dvacet minut mu trvalo, než ji pomocí hadru a kbelíku odchytil.
Toho dne jsme před sebou měli jeden ze zlatých hřebů celé cesty, návštěvu vodopádů Iguazú. Akce se žábou nám ale zcela nabourala ranní harmonogram, čímžto pádem se mi nedostalo náležité časové rezervy na fotopřípavu a DOŠLO KE KATASTROFĚ! - zapomněla jsem si do batohu přibalit širokoúhlý objektiv!! - to mi dostatečně zkazilo náladu na celý den, kdy jsem byla konfrontována s nejúžasnějšími vodopády na zeměkouli - a vůbec jsem si to neužila! ... jestli já nejsem vadná? ... Stále mám před očima pohled na Ďáblův chřtán - "Garganta del diablo", který jsem fotila "jen" objektivem 28-300 ... jak by asi dopadl s ohniskem 12?? Nakonec jsem to vyřešila poskládáním ze sedmi snímků ve fotošopu, ale stále nevím, zda jsem nepřišla o svůj životní záběr... na druhou stranu jsme se tam ocitli v takové vodní tříšti, že eventuální výměna objektivu přímo na místě by mohla způsobit zkázu vnitřku zrcadlovky - takže možná, že se zase jednou ukázalo, že všechno špatné je na něco dobré... :)
Situace, kterou zobrazuje tato fotografie, nás docela pobavila. Vodopády jsou proslulé, takže se sem hrnou hordy turistů - na některých exponovaných místek skutečně skoro není hnutí. Toto je malá plošinka nad Ďáblovým chřtánem, kde místní fotografové ze štaflí zvěčňují skupinky návštěvníků před kulisou vodního živlu. Pochopitelně se to neobejde bez strkanic a zmatků... :)
V rozlehlém areálu vodopádů, který je pro návštěvníky perfektně připraven a zorganizován - kyvadlovou přepravou vláčkem počínaje, přes pečlivě udržovaný systém lávek, schodů a cestiček až po stánky s občerstvením a restaurace, jsou nejen davy turistů, ale také tlupy zvláštních zvířátek... Malé jakoby opičky s dlouhým rypáčkem a pruhatým ocasem, o kterých se Lonely Planet zmiňuje jako o "coati" a které jsem následně dohledala jako "Nasua nasua" odborně latinsky a "nosál" hezky česky ... Nejprve jsem si je spolu s ostatními návštěvníky nadšeně fotografovala, ale následně nás vysloveně otrávili - a nejen nás...
Takhle drzá zvířata jsem snad nikdy neviděla: Kdykoliv někdo z turistů vytáhl něco k jídlu, vyřítil se odkudsi nosál a sebral mu to - v zahradní restauraci prakticky nebylo možné v klidu se najíst, nosálové loudili pod stolem, pak vylezli na židli a nakonec i na stůl. Chvílemi byli skoro až i agresivní. Občas přišel zřízenec a nosály zahnal koštětem, ale ti byli za pár minut zase zpátky. Místo nosálů jsem se chystala na motýly. Naše Klára, která tu byla v říjnu jich má nafocených mnoho - různobarevných, krásných. Těšila jsem se, jak si zařádím s teleobjektivem, ale v únoru jsme v Iguazú nezahlédli motýla ani jediného.
Puerto Iguazú má jedinečnou polohu na rozhraní tří států: Argentiny, Paraguaye a Brazílie - a také je to patřičně propagováno. Mají tu park s výhledem a nepříliš nápaditým betonovým "rozcestníkem" a také restaurace s výhledem do obou dalších států. Večeře nad soutokem řek Iguazú a Paraná s výhledem na osvětlené břehy obou jmenovaných států byla tuze romantická...
Na cestě zpět z Puerto Iguazú do Posadas jsme projížděli tropickým venkovem, který pro nás měl veliké kouzlo - nádherná bujná příroda, vesničky s barevnými domky, kvetoucí keře a stromy a další zajímavosti, jako například povrchové doly na polodrahokamy, nebo plantáže yerby maté...
Pojem "maté" jsem znala už z českých čajoven a mylně jsem se domnívala, že je to nějaký druh čaje... Ke své ostudě musím přiznat, že až v Argentině jsme se poučili, jak to vlastně je. Dalo by se říci, že maté je jakýsi argentinský národní nápoj - pijí ho tady všichni - i na výlety s sebou lidé nosí termosky s horkou vodou, aby si mohli dolévat a popíjet. Není to však žádný čaj, ale nálev ze sušených a drcených listů keře Cesmíny paraguayské. Pije se kovovou tyčkou bombillou ze zvláštních dřevěných kulatých nádobek v kovovém pouzdře, tzv. kalabas. Když jsme s Jirkou zašli večer v Tilcaře do jakéhosi baru a chtěli si objednat maté, koukali na nás divně a nakonec jsme se nechali přemluvit na kávu. Teprve následně jsme zjistili, že maté se nikde neobjednává, nepodává - každý si s sebou nosí nádobku, bombillu a termosku a nápoj si připravuje sám - zato všude jsou ochotni vám dolít horkou vodu.
Právě Misiones je kraj, kde se tento keř pěstuje, a když jsme u zdejší benzínky zahlédli "set" s půlkilovým balením yerby, kalabasou a bombillou, ihned jsme si ho koupili a nechali si přípravu od ochotné paní pumpařky vysvětlit. Ta nám také poradila, kde uvidíme plantáže yerby, a že můžeme navštívit nedalekou továrnu Piporé. A tak se také stalo - plantážím jsme se dost divili, protože to nejsou žádné vyrovnané a opečovávané olivové háje, ale dosti chaotické plochy jakéhosi roští, které by nás jinak vůbec nezaujalo... V továrně nás prováděla světlovlasá bledulka, vše nám hezky ukázala a podrobně španělsky vysvětlila :) ... ale po třech nedělích už jsme do španělštiny docela pronikli a dokonce si zvykli i na tu šprýmovnou výslovnost. Mimochodem: yerba by se normálně četlo "jerba", ale tady to pochopitelně byla "žerba".
|
