Cesta na sever podél úpatí And - jeden brod za druhým...
Zpětně vzato to byl možná trochu nerozum... i když... Nikdo předem netušil, jaké problémy napáchají intenzivní deště. Kdybychom to byli bývali předem věděli, nejeli bychom s tak lehkým srdcem - otázkou je, zdali bychom tam sami vůbec jeli ... ale jeli :) Naše "potíž" byla v tom, že jsme byli jen sami dva, bez jakékoliv podpory a opory v dohlednu a že jsme neměli příliš času nazbyt. Měli jsme určitý itinerář, který měl nevelkou časovou rezervu, či lépe řečeno, jsme kvůli komplikacím s neprůjezdností silnic museli vypustit některá místa, která bychom bývali ještě rádi navštívili.
Cestou po úpatí hor z Mendozy na sever do Salty a ještě dále nás čekala mnohá vodní překvápka... A pak už jsme vlastně vůbec nevěděli, co na nás bude čekat za příští zatáčkou...
Ale i tak - viděli jsme toho hodně, bylo to krásné a vrátili jsme se domů naprosto nadšení.
Takže se nyní budeme pomalu posunovat po mapě směrem vzhůru, na sever - z Mendozy nejprve nehostinnou pouští, kde zahynula Difunta Correa, do úrodnější oblasti Valle Fertil. Tuto část reportáže věnuji spíše fotografiím, protože epické příhody jsem již popsala na jiných místech a tady skutečně bylo, na co se dívat...
V severní části Valle Fertil se nacházejí dva slavné národní parky, Ischigualasto a Talampaya - jsou zařazeny do světového dědictví UNESCO a představují jednu z nejvýznamnějších paleontologických lokalit na světě.
Park Talampaya byl zaplavený vodou a nevědělo se, kdy se začne s turistickými prohlídkami, takže jsme navštívili jen Ischigualasto. Lze zde absolvovat zhruba čtyřicetikilometrový okruh v koloně automobilů s průvodcem mezi úžasnými nerostnými útvary a formacemi z období druhohorního triasu. Během několika zastávek jsme ukořistili nádherné fotografie. Průvodce se nám stále omlouval, protože bylo poněkud kouřmo a on si myslel, že správné fotografie potřebují plné slunce. Opak je pravdou! - fotografie z parku Ischigualasto, někdy též nazývaného Valle de la Luna (Měsíční údolí) patří tím pádem k mým nejpovedenějším úlovkům z Argentiny - tím spíš, že se nám ke konci podařilo "trhnout se" koloně a narazili jsme na skupinku vikuní.
(Na tomto místě se omlouvám za nezdrženlivost při vkládání fotografií, ale nemohu jinak - Ischigualasto byl jeden z mých nejkrásnějších fotografických zážitků...)
Dále na sever leží zhruba padesátikilometrový úsek, kde se hlavní asfaltový tah mění v prašnou klikatou cestu mezi nádhernými červenými pískovci - Cuesta de Miranda. Zde jsme se poprvé setkali s typickými fotogenickými kaktusy "cardones".
Pokud jde o předkolumbovské stavební památky, toho v Argentině moc nezůstalo. Nejzachovalejší a nejvyhlášenější je archeologická lokalita Quilmes. Stejnojmenný kmen vybudoval v kopci nad údolím Calchaquíes někdy kolem roku 1000 pevnost, z níž dodnes zůstaly jen části obvodového zdiva v terasách s nádherným výhledem do krajiny s mohutnými kaktusy.
Jak jsme postupovali na sever, stával se kaktus cardón stále častějším nejen svou charakteristickou siluetou ve volné přírodě, ale jeho dřevnatý vnitřek má již odpradávna využití i v každodenním životě - ať už s účelem pouze dekorativním, nebo i ryze praktickým. Cardón znamená španělsky "bodlák" a správně je to Echinopsis atacamensis, dorůstá až do výšky 12 metrů a dosahuje stáří 300 let. Dočetla jsem se i zajímavůstku, že shluky kaktusů mohou upozorňovat na místa starodávných osídlení. Indiáni totiž pojídali jejich sladká černá semena a mnohá z nich poté, co prošla trávicím traktem, dala vzniknout nové rostlině v bezprostřední blízkosti latrín.
Quebrada de las Flechas je v průvodcích vychvalovaná část údolí Valles Calchaquies severně od Cafayate. Předem jsme věděli, že jím vede pouze kamenitá silnice, a předem jsme tušili, že se ve stávajících hydrologických podmínkách daleko nedostaneme. A bylo to tak - po nějakých dvaceti kilometrech jízdy nás zastavil další brod, tentokrát ale s bahnitým podkladem, takže jsme neriskovali a vrátili se zpět.
Váhali jsme, jestli se věnovat spíše údolí Quebrada de las Flechas nebo Quebrada de las Conchas - obojí mělo být krásné a my se nemohli rozhodnout. Vyšší moc v podobě počasí, resp. stav silnic nakonec rozhodly za nás, takže jsme si mohli dosyta užít druhé zmíněné rokle - a nelitovali jsme!
O pár desítek kilometrů níže jsme se dostali z vyprahlé hornaté oblasti do úrodných nížin, kde pěstovali tabák a při neděli si uměli náramně užívat. Nemohli jsme si nechat ujít veselici na již nefungujícím maloměstském nádraží. Veselice - jako ostatně všude na světě - spočívá zejména v konzumaci dobrého jídla a pití, tady především jídla. Krom již zmíněného a nepřekonatelného argentinského hovězího jsme si zamilovali "empanadas", což jsou oblé taštičky z těsta plněné výbornými nádivkami z masa nebo zeleniny, a už trochu méně nám chutnaly "humitas", tradiční kapsy z kukuřičného listu s kašovitou nádivkou, jejímž základem je drcená kukuřice, vejce a sýr. Nicméně zrovna tady na nádraží probíhala soutěž o nejchutnější humitas.
S Jirkou jsme neodolali a přecpali jsme se všemožnými dobrůtkami. Jirka se okamžitě skamarádil s jednou kuchařkou a začal z ní tahat recepty. Netuším jak, když uměl španělsky asi pět slov a já zrovna opodál fotila krojované dámy, ale výsledkem bylo, že po návratu domů vystřihl tak skvělé empanadas, že jsme se ještě dlouho všichni sezvaní olizovali...
Bylo vedro, a tak jsme o kus dál narazili na výletníky v řece :)
|