Cesta pampou a dál - některá motoristická specifika Argentiny.
Argentinskou reportáž pojmu možná trochu víc jako fotoalbum a jako subjektivní připomínky a komentáře k jednotlivým místům. V případě přípravy podobné daleké cesty s tolika lákadly a různorodnými místy k návštěvě a prohlídce se předem opravdu těžko vybírá a tudíž jsou velmi cenné informace od někoho, kdo má podobný vkus či podobné priority. (My s Jirkou bychom asi patřičně neocenili rybářský ráj, na druhou stranu je jasné, že milovník zeleně nebude mít užitek z našeho doporučení návštěvy pouštních oblastí…)
Vezmu tedy naši argentinskou cestu postupně - někde se zastavím déle, něco trochu ošidím… Je ale fakt, že se mi ještě na žádné cestě nestalo, že by mi při psaní cestovního deníku nestačily listy v notýsku - v Argentině jsem ho musela nastavovat volnými papírky.
Začátek naší okružní cesty mířil do srdce argentinské pampy. Město San Antonio de Areco - dle Lonely Planet jsem nabyla dojmu, že se tu budeme prodírat zástupy fotogenických gaučů, jejich koňů a krav a že si zafotím. Nic takového - městečko sice pěkné, malebné, ale v době sobotního odpoledne téměř liduprázdné, takže jsme vlastně měli štěstí, že byla otevřená stylová hospůdka, kde jsme se najedli, a jediný obchod, kde si Jirka koupil laso, když už jsme mezi těmi honáky, že… :)
Poprvé jsme se tu setkali s naprosto pravidelnou pravoúhlou sítí ulic, která prakticky bez výjimky funguje v každém argentinském městě. Vodorovně a svisle (tedy západo/východně a severo/jižně) se střídají jednosměrky v jednom a druhém směru - jako když látáte ponožky - se železnou pravidelností. Tento systém se částečně liší jen v Buenos Aires a ve městech, která jsou na nerovném terénu (a těch není moc).
Na setkání s gauči, resp. jezdci na koni, potažmo honáky dobytka jsme si museli trochu počkat, ale nakonec jsme na ně během své cesty tu a onde přeci jen narazili.
Rosario - velkoměsto na řece Paraná s monumentálním
moderním "Památníkem vlajky" s věčným ohněm.
Cordoba - dle Lonely Planet: "pulzující univerzitní město s dechberoucí úžasnou koloniální architekturou". Naše mírné osobní rozčarování z tohoto města nejspíš plyne z přemrštěného očekávání a z faktu, že jsme zde byli v neděli, takže město vůbec nepulzovalo. Nepříliš rozsáhlé historické centrum bylo pěkné, což o to, ale holt jsme čekali "bůhvíco" a ono to zase takové bůhvíco nebylo… Vydali jsme se tedy "do terénu", na prohlídku starých jezuitských opevněných statků "estancias". Je jich povícero a nejsou tak dobře dohledatelné, jak by se zprvu zdálo - takže v případě Jesús María jsme nakonec našli jen kostel ve městečku, ale statek nikoliv, Coroya zůstal nepoznán za zamčenou branou, zato Santa Catalina byla krásná, překrásná.
Unescem chráněný areál uprostřed vegetace, na konci desetikilometrové bahnité odbočky ze státní asfaltky - najednou před vámi vyskočí bělostný barokní kostel. Takových máme u nás v Čechách a ve střední Evropě mraky - ale je třeba si uvědomit, že jste někde v lese v jižní Americe! Jelikož zdejší umělci byli pramálo zruční, vlastně to byli spíš jen primitivní řemeslníci, tak se vnitřní výzdoba - sochy a obrazy vezly vnitrozemím přes hory a doly na mulách z peruánského Cuzca.
Z Cordoby jsme se potřebovali dostat do Mendozy, což bylo nějakých 650 kilometrů. Vyjeli jsme po prohlídce města něco před polednem a dostali se do příjemné kopcovité oblasti Sierras Grandes (jinde se uvádí Sierra de Cordoba). Tu jsme zastavili, tam jsme zastavili, tu jsme něco vyfotili, tam jsme si dali empanadas s pivem, tu jsme koupili kozí kůži, tam jsme pohovořili s opékači masa a šmankote: koukneme na hodinky, čtyři pryč a před námi ještě pětset kilometrů. Takže jsme se přestali courat, Jirka šlápnul na plyn a prošlo nám to - v Mendoze jsme se ocitli v půl deváté. Zachránil nás fakt, že mezi Villa Dolores, San Luis a Mendozou jsou asfaltky rovné, téměř prázdné a místy až nesmyslně naddimenzované do čtyř pruhů včetně vysokých sloupů s osvětlením - a přitom provoz prakticky nulový.
Co ale v Argentině zdaleka naddimenzované není a u čeho se nyní zastavím, jsou benzinové pumpy. Ve velkých městech je jich dost, ale "na venkově" opravdu málo. Velmi záhy jsme si uvědomili, že musíme pečlivě hlídat ukazatel stavu nádrže a neustále sledovat, kde je jaká benzinka, popřípadě tankovat raději "do zásoby". Vzdálenosti byly opravdu veliké, auto neskutečně "žralo" a hlavně: naše "nafta super" se neprodávala u každého čerpadla, ba co víc, někdy sice stojan byl, ale bylo vyprodáno! Takže když jsme se poprvé museli vracet "jen" dvacet kilometrů pro benzín, protože námi vyhlédnutá pumpa měla vyprodáno a příští byla za dalších sto kilometrů, tak už jsme nadále nic neponechávali náhodě.
Někdy se nám také stalo, že nám prodali jen 10 litrů, aby vyzbylo na více zájemců. Rozdíl v ceně u jednotlivých čerpadel byl značný, takže někde stály fronty a jinde bylo prázdno, ale to už jsme neřešili - byli jsme rádi, že jsme vůbec nějaký benzín dostali. Vrchol této "benzinové segregace" jsme zažili v Puerto Iguazú, městě ležícím na rozhraní Argentiny, Brazílie a Paraguaye, kde byla jedna (malá) fronta pro Argentince a velikánská fronta pro "cizáky".
Naše oblíbená benzínka YPF ... po návratu domů jsme
se dočetli, že právě v té době byla zestátněna.
A když už jsme u toho motorismu a jízdě po silnicích, tak se ještě zastavím u fenoménu Difunty Correy. Každou chvíli jsme u okraje vozovky zahlédli více či méně uspořádanou hromadu PET lahví. Po bližším prozkoumání jsme vzápětí zjistili, že se nejedná o odpadky, ale vždy byl poblíž pomníček či spíše kaplička s nápisem Difunta Correa, ozdobená různými pentličkami, obrázky a děkovnými cedulkami.
V průvodci jsme se dočetli legendu o ženě jménem Correa, která v době občanské války v polovině 19. století následovala pěšky s nemluvnětem v náručí batalión, ve kterém sloužil její manžel. Při přechodu rozsáhlé pouště jí došly zásoby jídla i vody a nebohá žena zemřela vyčerpáním. Po nějaké době byla nalezena její mrtvola s dítětem, které přežilo jen díky tomu, že sálo mléko z prsů své mrtvé matky - brrr, morbidní historie! Přežití dítěte bylo považováno za zázrak, a tak vznikl kult "Difunty Correy" (zesnulé Correy). Ze ženy se stala jakási "lidová světice", která je v Argentině masově uctívána a na niž se obrací ohromné množství lidí s prosbami a žádostmi. Proto, že zemřela hladem a žízní, jí lidé přinášejí vodu v plastových lahvích a něco k zakousnutí - nejčastěji trvanlivé müsli-tyčinky. Její pomníčky jsou roztroušené podél silnic a cest po celé Argentině - v některých krajích více, v jiných méně, každopádně svým počtem naprosto válcují pomníčky jiných "konkurenčních" svatých.
V místě, kde Correa zemřela, poblíž městečka Vallecito, vzniklo významné poutní místo. Ačkoliv je Vallecito v dosti odlehlém koutě Argentiny, a tudíž "normálními turisty" pramálo navštěvované, naše cesta vedla shodou okolností přímo kolem, takže jsme se nemohli nezastavit. V nehostinné krajině vyrostl komplex s mnoha kapličkami přeplněnými děkovnými obrázky, plaketami a pentlemi a s dlouhým schodištěm vedoucím ke kopečku, kde Correa údajně zesnula. Po schodišti se ti největší kajícníci či děkovníci sunou vkleče s vyhrnutými kalhotami, aby to ještě více bolelo. Mnohde je možno vidět velmi naturalistickou, zpravidla značně nevkusnou sochu nebohé ženy s dítetěm na hrudi - to vše v životní velikosti, včetně nalakovaných nehtů u nohy. Na tomto místě to opravdu "žije", což se nedá říct o katolickém kostelíku na vedlejším pahorku. Katolická církev Correu nikdy neuznala a dívá se na ni s určitým despektem, takže v kultovním poutním místě zasvěceném této ženě zůstává křesťanský stánek ostentativně bez pozornosti návštěvníků.
Nabyli jsme dojmu, že Difunta Correa má zvláštní význam pro motoristy - jednak jsou její kapličky vždy u silnice a za druhé je krytá cesta na "poutní kopeček" ve Vallecitu vyzdobena ohromným množstvím "espézetek". Také se ve zdejších stáncích prodávají stužky pro štěstí pro všechny možné typy aut - takže jsme si zakoupili pentličku s nápisem "Difunto Correo, ochraňuj náš chevrolet" a dali si ji do auta ... kdo ví, možná právě proto jsme bez úhony projeli všemi rozvodněnými brody.
|
